Jako v případu studentky tmavé pleti na jedné z dvou set amerických univerzit, kde se ideologie „Critical Race Theory“ přednáší: Malá slabá dívka se v mense posadí do míst rezervovaných pro jinou studentskou skupinu a na dotaz „bílých“ pořadatelů, proč tam sedí, utrpí šok z útoku bílých rasistů. Hned na to se ochotně vyzpovídá v ultrapravicové televizi Fox News Channel známého americko-australského podnikatele. Další vyšetřování ukáže, že chování pořadatelů bylo naprosto v pořádku a k žádnému „rasovému útoku“ nedošlo. Rektorka elitní ženské university (školné a ubytování 78 000 dolarů ročně) se přesto brání nařčení z rasismu, studentce se omluví, školníka propustí a personál university pošle na antirasistické školení.

Zatímco sochy rasistů z bývalých kolonií zmizely, celá řada jich přežila v zemích koloniálních velmocí a stoupencům rasové teorie nabízí mediálně atraktivní možnost protiútoku. V Belgii antirasistické nepokoje zpustošily pomník belgického krále Leopolda II., kterému útočník vylil v Bruselu na hlavu vědro rudého laku. Barvu zvolil dobře, Leopold měl ruce od krve, proslul „apokalyptickými zločiny“ včetně mrzačení dětí za nesplnění pracovních norem na jeho kaučukových plantážích v Kongu. Pomník stejné osoby sundalo z podstavce a odvezlo do skladu také usnesení radnice v Antverpách. Na začátku celosvětové vlny pustošení pomníků byly demonstrace „Black Lives Matter“ hlavně po smrti demonstranta, který se stal obětí brutálního policejního zákroku. A pustošeny byly pomníky generálů, kteří v americké občanské válce bojovali na straně otrokářů. V Anglii získalo celosvětový věhlas skácení sochy velkoobchodníka s otroky v Bristolu.

To co na první pohled vypadá jako další legitimní pokračování boje proti rasové diskriminaci a kolonialismu, jde z hlediska „kritické rasové teorie“ mnohem dál a chce změnit myšlení „starého bílého muže“. Teorie praví, že z tohoto myšlení vzešly kupodivu i mnohé západní instituce a dokonce i dílo Johna Locka a Immanuela Kanta. Lock je na pranýři kvůli myšlence majetkové svobody pro občany, která se stala svobodou “bílého muže“ (později bílé buržoazie). Immanuel Kant je na pranýři kvůli klasifikaci lidstva na rasy (dle barvy pleti), kterou později autor díla „K věčnému míru“ zavrhl, ale jak je vidět, nebylo to i jemu nic platné.

Vedoucího resortu Politický spor v týdeníku Die Zeit Jochena Bittnera argumentace autorů kritické rasové teorie (Richard Delgado, Jean Stefancicová) otřásla do té míry, že neváhal zveřejnit obsáhlý citát. Autoři „kritické rasové teorie“ v něm praví: „Na rozdíl od tradičních občanskoprávních diskurzů, které (...) zdůrazňují pokrok postupem krok za krokem, kritická rasová teorie klade v potaz samotné základy liberálního řádu, včetně teorie rovnosti, právní argumentace, osvícenského racionalismu a neutrálních zásad ústavního práva.“ Bittner dodává, že člověk by si tuto větu měl také přečíst nahlas.

Eman Pluhař

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.