Teprve souvislosti mezi různými událostmi však umožňují vnímat komplexitu dění označovaného jako konec války a jeho specifické rysy na území českých zemí.

V pojednáních o Květnovém povstání bývá často poukazováno na pozoruhodnou brutalitu německých reakcí – odhaduje se, že v Praze zahynulo asi 1 700 Čechů či 3 000 na území dnešní velké Prahy a dalších 8 000 na venkově, tj. v 37 městech a 240 obcích. Zahrnuti jsou i zavraždění civilisté, kteří se na bojích nepodíleli, a právě na to se často odkazuje jako na vysvětlení poválečného zabíjení Němců na stejném území. Tato souvislost bývá prezentována, jako by se jednalo o uplatnění rčení oko za oko a zub za zub, což se však protiví běžným hodnotám morálního a právního povědomí.

Přesto nelze souvislost mezi předkvětnovým a pokvětnovým zabíjením zanedbávat. Svévolné zločiny nebyly výrazem nehumánních zvyklostí nacistického režimu či následkem emocionálního rozpoložení českého národa, jak se traduje. Teprve nyní nám knižní trh nabízí příležitost vytvořit si induktivní cestou vlastní obraz a pochopit, proč se v českých zemích tolik zabíjelo. Vděčíme za to nové knize Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích od Jiřího Padevěta a dvěma svazkům edice dokumentů Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 (VNPČP) od Adriana von Arburga a Tomáše Staňka z let 2010/2011. Jde o tři díla, která jsou pro běžné představy o poměrech na území Česka na konci války přelomem. Padevět doložil, že svévolné zabíjení civilistů začalo již před Květnovým povstáním, a na stránkách VNPČP se dozvídáme, proč ustalo až v létě 1945.

Demoralizovaný wehrmacht

Nacistický režim nebyl jen poražen na válečném poli, ale zhroutil se i vnitřně. To mělo hned ze tří důvodů obzvlášť závažné následky pro české země. Za prvé šlo o území přímo začleněné do Velkoněmecké říše, takže zde nedošlo k osvobození „pouze“ okupovaného státu s intaktní strukturou státní správy. Za druhé nebyly české země osvobozeny přemožením jedné části okupačních vojsk, nýbrž oblastí, kde se odehrávaly poslední boje evropské války. Za třetí zde celé regiony obývala německá menšina, jejíž příslušníci neprožili válku pod okupací, nýbrž jako státní příslušníci okupujícího státu. Souhra těchto tří faktorů spoluurčovala průběh konce války na tomto území.

Wehrmacht nebyl od roku 1943 onou disciplinovanou dobyvatelskou armádou, jak si ji dodnes mnozí Evropané připomínají. Jeho ústup od Stalingradu do Berlína se odehrál jinak než její bleskurychlá putování z Berlína do různých konců kontinentu. Podle historika Rüdigera Overmanse zahynulo v posledních deseti měsících války tolik německých vojáků jako v celých předcházejících téměř čtyřech letech, a to zejména na východní frontě. Tam ztrácelo život průměrně dva tisíce vojáků denně, ale na podzim 1944 stoupl tento počet až na pět tisíc. Historici v posledních letech podrobili zdrcující dekonstrukci legendy o „nezlomené bojové síle“ wehrmachtu, které byly v poválečném Německu značně oblíbené. Slovy Andrease Kunze se wehrmacht v letech 1944/45 proměňoval ve stále méně strukturovaný konglomerát více či méně podobně oblečených ozbrojených sil s hakenkreuzem.