Teprve souvislosti mezi různými událostmi však umožňují vnímat komplexitu dění označovaného jako konec války a jeho specifické rysy na území českých zemí.

V pojednáních o Květnovém povstání bývá často poukazováno na pozoruhodnou brutalitu německých reakcí – odhaduje se, že v Praze zahynulo asi 1 700 Čechů či 3 000 na území dnešní velké Prahy a dalších 8 000 na venkově, tj. v 37 městech a 240 obcích. Zahrnuti jsou i zavraždění civilisté, kteří se na bojích nepodíleli, a právě na to se často odkazuje jako na vysvětlení poválečného zabíjení Němců na stejném území. Tato souvislost bývá prezentována, jako by se jednalo o uplatnění rčení oko za oko a zub za zub, což se však protiví běžným hodnotám morálního a právního povědomí.

Přesto nelze souvislost mezi předkvětnovým a pokvětnovým zabíjením zanedbávat. Svévolné zločiny nebyly výrazem nehumánních zvyklostí nacistického režimu či následkem emocionálního rozpoložení českého národa, jak se traduje. Teprve nyní nám knižní trh nabízí příležitost vytvořit si induktivní cestou vlastní obraz a pochopit, proč se v českých zemích tolik zabíjelo. Vděčíme za to nové knize Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích od Jiřího Padevěta a dvěma svazkům edice dokumentů Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 (VNPČP) od Adriana von Arburga a Tomáše Staňka z let 2010/2011. Jde o tři díla, která jsou pro běžné představy o poměrech na území Česka na konci války přelomem. Padevět doložil, že svévolné zabíjení civilistů začalo již před Květnovým povstáním, a na stránkách VNPČP se dozvídáme, proč ustalo až v létě 1945.

Demoralizovaný wehrmacht

Nacistický režim nebyl jen poražen na válečném poli, ale zhroutil se i vnitřně. To mělo hned ze tří důvodů obzvlášť závažné následky pro české země. Za prvé šlo o území přímo začleněné do Velkoněmecké říše, takže zde nedošlo k osvobození „pouze“ okupovaného státu s intaktní strukturou státní správy. Za druhé nebyly české země osvobozeny přemožením jedné části okupačních vojsk, nýbrž oblastí, kde se odehrávaly poslední boje evropské války. Za třetí zde celé regiony obývala německá menšina, jejíž příslušníci neprožili válku pod okupací, nýbrž jako státní příslušníci okupujícího státu. Souhra těchto tří faktorů spoluurčovala průběh konce války na tomto území.

Wehrmacht nebyl od roku 1943 onou disciplinovanou dobyvatelskou armádou, jak si ji dodnes mnozí Evropané připomínají. Jeho ústup od Stalingradu do Berlína se odehrál jinak než její bleskurychlá putování z Berlína do různých konců kontinentu. Podle historika Rüdigera Overmanse zahynulo v posledních deseti měsících války tolik německých vojáků jako v celých předcházejících téměř čtyřech letech, a to zejména na východní frontě. Tam ztrácelo život průměrně dva tisíce vojáků denně, ale na podzim 1944 stoupl tento počet až na pět tisíc. Historici v posledních letech podrobili zdrcující dekonstrukci legendy o „nezlomené bojové síle“ wehrmachtu, které byly v poválečném Německu značně oblíbené. Slovy Andrease Kunze se wehrmacht v letech 1944/45 proměňoval ve stále méně strukturovaný konglomerát více či méně podobně oblečených ozbrojených sil s hakenkreuzem.

Dezorganizace má své počátky v povelech z roku 1942 vydávaných poté, co se nedařilo porazit sovětské partyzány: „Jednotky jsou proto oprávněny a povinovány nasadit bez výhrad jakýkoli prostředek v boji i proti ženám a dětem, jestliže to povede k úspěchu.“ Historie ustupujícího wehrmachtu je příběhem bezmezných násilností vůči civilistům, a to zejména ve východní části Evropy. Tato chaotická brutalita však nebyla ničivá jen pro její oběti, nýbrž i pro německá vojska a státní správu. Jak víme z deníku Josepha Goebbelse z 11. července 1944, dostával již tehdy zprávy o „přímo otřesných postojích příslušníků našich vojenských jednotek a správních úředníků“, kteří prý zbaběle prchali jako diví s narabovanými majetky a šířili strach a paniku. Proto v zimě 1945 zavládl ve Velkoněmecké říši všeobecný chaos.

Německá rodina, evakuovaná 18. ledna 1945 ze Slovenska do Šternberku a poté před frontou dále na západ, zanechala zprávu o svých zkušenostech: Od začátku února se prý hnala jedna kolona za druhou po zasněžených cestách, umírající děti byly pochovávány podél silnic anebo tam prostě ponechávány, mezi tím proudily zástupy zajatých Francouzů, Rusů a Angličanů. Do toho se mísily rozpadlé německé bojové jednotky, tanky, obrněné vozy a nákladní auta s vojáky. V jiné zprávě se dozvídáme, jak v březnu připravovali funkcionáři NSDAP evakuaci německých civilistů v Krnově, jak vyklizovací komando wehrmachtu odvedlo dobytek a odváželo zásoby obilí a přístroje na nákladních vozech, a jak se všude šířilo rabování opouštěných domů a usedlostí. „Tehdy raboval a kradl skoro každý,“ usoudil jeden příslušník Volkssturmu z Bílovce.

Zapomenuté oběti

V této situaci má svůj původ i svévolné zabíjení. Kniha Jiřího Padevěta osvětluje příběhy míst, kde došlo během března až května 1945 „k násilnostem ze strany branné moci nacistické třetí říše na území České republiky“. Zahrnuta nejsou „místa k násilnostem určená, tedy káznice, věznice, koncentrační tábory a popraviště“, a ani místa, „kde se jednalo jednoznačně a pouze o bojovou situaci“.

Pohlédneme-li jen na několik případů z dubna 1945, otevře se před námi galerie nejen známých masakrů jako v Ploštině či Prlově. Ve Vrchlabí bylo 9. dubna zavražděno šest Rusů, dělníků, kteří uprchli z pracovního nasazení; v Kyjově bylo 11. dubna mučeno a zavražděno sedm osob, jejichž těla byla zahrabána pod kůlnou, která byla brzy nato zapálena, a poté byly zabity další dvě osoby střelbou v ulicích. V Mikulově bylo 14. dubna zavražděno 21 maďarských Židů pracujících v cihelně, mezi nimiž byly ženy i děti. V Zakřanech u Brna se 18. dubna pokusili tři chlapci zastavit průjezd německé jednotky poražením stromu přes silnici a projíždějící vojáci je zastřelili na útěku. V Zákřově u Olomouce bylo 20. dubna 19 mužů odvezeno nákladním autem do lesa a postříleno do zátylku, těla naházena do dřevěné chaty, a ta zapálena; později se ukázalo, že někteří byli upáleni ještě zaživa. 21. dubna bylo v Brně-Medlánkách popraveno 15 osob zatčených v předchozích dnech za údajné rabování. V Potči na Zlínsku bylo 22. dubna zavražděno 13 zajatců, v Třeběticích u Kroměříže 23. dubna pět mužů, v Českém Těšíně bylo zastřeleno 24. dubna 18 mladých odbojářů z ilegálního Junáka. Ve Vícově na Prostějovsku bylo 28. dubna zastřeleno deset mužů, v Novém Hrozenkově na Vsetínsku byl 30. dubna v lesní školce Vápenka pohřben zaživa Grigorij Zen Volský, major Rudé armády, a Slovák Ondrej Novák.

Zabíjení, rabování a vypalování domů bylo v dubnu 1945 na denním pořádku. Jiří Padevět podtrhuje, že by bylo „zásadní chybou tvrdit, že pachatelé jsou pouze Němci a oběti všichni ostatní“. Byli mezi nimi i Rusové, Ukrajinci, Chorvati, Lotyši nebo Maďaři, a ne všichni zúčastnění Němci se chovali brutálně. Někteří se zabíjení stavěli v cestu, a k obětem patřili i němečtí vojáci, jak se dozvídáme třeba ze zprávy z Toužimi: „Koncem dubna zadrželi v lokalitě jednotky SS a polní četnictvo 11 vojáků wehrmachtu. Všichni byli oběšeni na stromech a na sloupech elektrického vedení podél silnice z Toužimi do Třebouně. Těla musela pro výstrahu zůstat viset několik dní.“

Početně největší skupinou obětí dubnového zabíjení byli vězni transportů a pochodů smrti. Padevětova kniha osvětluje zločiny připomínané většinou jen hromadnými hroby jako v Březnu u Chomutova, kde bylo pohřbeno 254 vězňů ze dvou transportů smrti, které stály několik dní na místním nádraží. Mezi „malé“ příběhy patří třeba vzpomínka z Dominy (Křimov) u Chomutova, kde 11. dubna člen Volkssturmu zastřelil dva uprchlé vězně, a při zátahu na uprchlíky bylo znovu chyceno 17 vězňů a celkem pět zastřeleno. Největší masový hrob je u Tachova, kam 13. dubna přijel transport vězňů; z vlaku bylo vyloženo 400 mrtvých a při pochodu asi 1 200 vězňů přes město přibylo 200 mrtvých, které stráže postřílely nebo ubily.

Jiří Padevět poukazuje na to, že se na oběti pochodů a transportů smrti „ostudně zapomíná“, a izraelský historik Daniel Blatman jeho dojem potvrdil. Ve vůbec první souhrnné studii o tomto aspektu dějin konce války zjistil, že mu padlo za oběť kolem 250 000 lidí. Nešlo přitom o výsledek systematické politiky řízené shora, nýbrž o následek chaosu, zesurovění a brutality v rozpadající se společnosti.

Partyzánské „akce“

Podepsáním kapitulace zbraně v českých zemích neutichly. Ze zprávy vrchního velení wehrmachtu z 9. května se dozvídáme, že byl všem příslušným velitelstvím mezi Brnem a Drážďany vydán povel k pozastavení bojů, ale že prý praktické uplatnění podmínek kapitulace ohrožovalo české povstání. Dönitzova vláda, úřadující ve Flensburgu až do 23. května, informovala brzy nato generála Eisenhowera, že jí není známo, zdali část jednotek neuposlechla rozkazů, anebo jim stálo v cestě české povstání, protože prý neexistovalo spojení. Ve zprávě z 15. května stojí: „V Československu se německé jednotky i nadále pokoušejí uniknout sovětskému zajetí a dostat se k Američanům.“

Hlavním specifickým rysem českých zemí bylo však správní vakuum. Československá vláda neměla k dispozici běžné orgány výkonu státní moci. Musela je teprve budovat, a navíc v celých regionech obydlených státními příslušníky zhroucené Velkoněmecké říše. Přitom se vědělo o plánovaném vysídlení, aniž by existovaly mezinárodněpolitické dohody o jeho praktickém provádění. V zemi, kterou procházely i nadále kolony tentokrát osvobozených vězňů, válečných zajatců a pracovně nasazených z mnoha zemí, evakuovaných německých civilistů a nových válečných zajatců a ve které se povalovaly odhozené či odebrané zbraně poražené armády, se veřejný pořádek obnovoval těžko.

Jedním z následků byl tzv. divoký odsun, se kterým nás seznamuje edice dokumentů VNPČP. Na rozdíl od dodnes běžně zaměřované pozornosti na líčení poválečných německých útrap osvětluje i české postoje a reakce na tehdejší poměry. Na jejích stránkách se ukazuje, že ani tentokrát to nebyl následek řízené politiky. Již jen několik nejznámějších příkladů zviditelňuje rozdílné situace, v nichž k zabíjení docházelo.

V Lanškrounu uspořádala partyzánská skupina „Václavík“ 17. a 18. května razii. Podle údajů edice byli lidé ponižováni, surově tlučeni a týráni. Osoby, jež byly po zběžné identifikaci a bez důkladnějšího prověření obviněny z nacistického smýšlení a nepřátelství vůči Čechům, odsuzoval „revoluční tribunál“ k brutálnímu bití a k smrti. 17. května zahynulo nejméně 24 lidí: 13 až 14 z nich bylo zastřeleno a oběše-no před radnicí na náměstí, sedm na dalších místech, u tří nebylo možné vyloučit zavinění úmrtí jinou osobou. Příštího dne měli být popraveni další tři muži, takže celkový počet obětí dvoudenní „partyzánské akce“ dosáhl čísla 27.

Za zcela jiných okolností umírali lidé při vysídlení Němců z Brna, kdy bylo od 30. května 1945 hnáno přibližně 25 000 zejména žen, dětí a starců za dozoru ozbrojených mladíků Revolučních gard a armádních jednotek přes Pohořelice k rakouským hranicím. Praktické komplikace a mezinárodní protesty prokázaly neproveditelnost tohoto druhu odsunu. Jen část postižených došla do Rakouska, jiní se vraceli, někteří byli rozptýleni do provizorních ubytování. Podle zprávy českých úřadů ze 7. června se mnozí ještě nacházeli ve zcela nevyhovujících prostorách v Pohořelicích, kde prý „jest soustředěno okrouhle 4 000 Němců, z nich 2 000 osob jest nemocno a neschopno chůze. Leží na holé zemi, mají průjem a většinou teplotu. Také dalších 2 000 osob jest neschopno chůze. Jsou to starci a ženy s dětmi.“ Podle autorů edice se v táboře rozšířila úplavice, „jíž v poměrně krátkém čase podlehlo několik set lidí“.

Za zavraždění asi osmi set lidí začátkem června 1945 v Postoloprtech nesla podle šetření Ministerstva národní obrany z roku 1947 vinu řada jmenovitě identifikovaných osob. Za zastřelení 265 slovenských Němců na tzv. Švédských šancích nedaleko přerovského nádraží z 18. června 1945 byla zodpovědná skupina vojáků pod velením plk. Karola Pazúra. Pachateli zabití asi 80 až 100 osob v Ústí nad Labem z 31. července byli především příslušníci Revoluční gardy a neznámá skupina civilistů, která do Ústí přijela krátce předtím. Společné bylo těmto různorodým zločinům jen to, že se odehrály v prostředí bez spořádaných struktur státní správy, vzbuzovaly kritiku v mezinárodních médiích a byly předmětem utajovaných vyšetřování československých úřadů. Jak velká část české společnosti o nich co věděla, zatím nevíme.

Rámce možností

Autoři edice dospěli k závěru, že v českých zemích došlo od 8. května do konce roku 1945 k nejméně 10 000 případům úmrtí „ve více či méně přímé vazbě na represivní formy tehdejšího zacházení s německými civilisty“; v nejméně polovině případů šlo o smrt v táborových a vězeňských zařízeních. Dnešní záliba v odkazech na odpuzující antiněmecké výroky mnohých českých politiků zastiňuje jak informace o praktickém uplatňování existujících direktiv, tak i skutečnost, že poměry, ve kterých se německé obyvatelstvo tehdy nacházelo, byly Čechy vesměs vnímány jako odporující právnímu řádu. V řešení se však postoje různily.

Podle protokolu jednání vlády z 12. května předložil Zdeněk Fierlinger „zprávy ze spolehlivých pramenů, podle nichž došlo při opatřeních proti Němcům k jednotlivým případům lynčování a týrání a že oběťmi byli někdy Němci, kteří nebyli nacisty a neprovinili se“. Nadhodil otázku, zdali by neměla vláda vyzvat rozhlasem „obyvatelstvo a bezpečnostní orgány, aby se od takového postupu upouštělo a aby se opatření proti Němcům prováděla podle daných pokynů vlády a národních výborů“. Václav Nosek, Václav Kopecký a Jaroslav Stránský byli proti z obavy, aby to nepoškodilo „zájmy vlády a pokoj v zemi“; prý šlo „o ojedinělé zjevy revoluční doby“, jejichž opakování se mělo čelit „vhodnými vnitřními pokyny bezpečnostním orgánům a národním výborům“. Bohumil Laušman viděl „hlavní důvod této určité dezorganizace v tom, že v Praze není ústřední národní výbor a že v některých okresech je několik národních výborů, které si navzájem popírají kompetenci“, a navrhl proto vylepšit organizaci národních výborů.

Situace se ovšem zlepšovala jen pomalu. Intelektuální elity se moc neangažovaly a vládní elity podnikaly spíše rozpačité než rezolutní kroky. Téma na ně však nepřetržitě doléhalo v úředních zprávách, ve stížnostech německých antifašistů, českých regionálních politiků a mnohých jednotlivců, ve zprávách českého i mezinárodního tisku, v diplomatickém nátlaku stran spojeneckých velmocí a nakonec objevováním nových masových hrobů v době, kdy konečně začínala ustávat vlna poválečných exhumací obětí z první kapitoly svévolného zabíjení v českých zemích.

U kolébky historicky ojedinělého zabíjení v českých zemích stál nacistický režim, který nejdříve rozbil nejen výmarskou, ale i rakouskou a československou republiku, a nakonec zničil i ty pilíře veřejného pořádku, které sám vybudoval. Tím se otevřel prostor k páchání svévolných zločinů. Na území Německa a Rakouska se o nápravu postarala okupační správa, ale v Československu (jako státu nikoli okupovaném, nýbrž osvobozeném) obnovovaly veřejný pořádek nově se formující politické elity podle svých možností a schopností. O jejich počínání nelze vynášet rozumné soudy bez přihlédnutí ke specifické situaci, ve které se bez vlastního přičinění ocitly; výroky o kolektivní zodpovědnosti českého národa za svévolné zabíjení, které v českých zemích neskončilo v okamžiku kapitulace, jsou zcela pochybené.

Eva Hahnová (1946) je německá historička českého původu, zabývá se moderními dějinami střední Evropy a česko-německými vztahy 20. století. Je autorkou mnoha odborných studií, v roce 1999 v německém odborném časopisu Osteuropa podrobila německou bohemistiku kritické analýze, za což byla po sedmnáctiletém působení vyhozena z Collegia Carolina, nejvýznamnějšího bohemistického badatelského střediska v Německu.

V prosinci 2014 Academia vydala její zatím poslední knihu Od Palackého k Benešovi, Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích. (ISBN 978-80-200-2389-6)

Článek byl publikován v Literárních novinách č.4 a na prosbu autorky jej publikujeme na našem webu. Domnívá se, že historické poznatky o zhroucení státního pořádku jako příčině svévolného vraždění v českých zemích na jaře 1945 jsou vysoce aktuální vzhledem k debatám jak o české minulosti, tak i o současnému dění v řadě zejména arabských zemí. V obou případech dochází k zastiňování konkrétních politických aspektů a příčin násilností frázemi o etnické či náboženské nenávisti a pomstychtivosti dotyčného obyvatelstva. Faktograficky nepodložené konstrukce těchto obrazů ať již poválečného odsunu či dnešního tzv. sectarian violence neosvětlují, nýbrž zastiňují realitu a slouží šíření dávno tradovaných předsudků o jakési necivilizovanosti celých národů – jak vidno i z nejnovějšího filmu 1945 – The savage peace o odsunu německého obyvatelstva z Československa a Polska z dílny BBC.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami