„Období vlády Václava Klause a Miloše Zemana vnímám jako hodnotový úpadek České republiky. Pošramotilo to naše jméno ve světě.“ Právě tato slova použil v odpovědi na anketní otázku zpravodajského webu E15, ve které se prezidentských kandidátů ptali, v čem by „navázali na předchozí hlavy státu,“ generál Petr Pavel. 

Pojďme si krátce připomenout, kdo to zde mluví o hodnotách. Mluví o nich někdo, kdo se nás usilovně snaží přesvědčit o tom, jak se připravoval na roli diplomata, k níž podle jeho spolužáka Beneše, patřily sledovačky, konspirační byty nebo falešné identity. (!) Není to něco podobného, co se asi mohl učit o deset let starší Putin pro svou „diplomatickou“ roli ve východním Německu? Arbitrem morálky a tím, kdo chce být novým garantem hodnot, je zde člověk, který v roce 1987 ve svém životopise píše, že jeho názor na srpnovou okupaci formovali „přátelé ze Sovětského svazu“, kteří byli u jeho rodiny v létě 1968 na návštěvě. „Právě na kontrastu mezi nimi [sovětskými přáteli] na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.“ Školí nás tady člověk, který v souladu se svým posláním budoucího rozvědčíka v tom stejném životopise z roku 1987 píše, že u své ženy si cení vlastnosti u žen neobvyklé, a to „mlčenlivosti“.

Generál, který se usilovně snaží prezentovat sebe sama jako férového a zásadového chlapa, jenž vrátí naší zemi „řád a klid“, a který tvrdí, jak se postaví ke své minulosti čelem, po zjištění nakolik je pro řadu jeho potenciálních voličů problematická, zařazuje zpátečku. Dnes se proto za svá dřívější slova poníženě omlouvá a zpochybňuje svědectví svých spolužáků. Kde je to stavění se čelem? Trapné výmluvy a omlouvání jen ponižují toho „chlapa“, kterým chce být.

Jsem dalek kategorických morálních odsudků jeho předrevolučního života, ale nechat se tímto směšným způsobem nutit k falešným neupřímným omluvám a pokání, jen aby to v lednu „dopadlo“, moc chlapácky nepůsobí. Navíc, čím více se jistá věc maže, tím více zapáchá… A to nejzásadnější. Kázat někomu o hodnotách s vlastní pochybnou minulostí to už vyžaduje určité specifické schopnosti, zejména silný žaludek a ohebnou páteř. Nevyčítám Pavlovi, že byl, co byl. Vyčítám mu, že, slovy hejtmana Ságnera, dnes „tak blbě žvaní“.

Kdyby šel vývoj jinou cestou a v roce 89 se to „neotočilo“, žádné omluvy by nejspíš nepřišly. Ty nejsou, po třiceti letech, ani tak projevem jeho „účinné lítosti“ jako spíš povinné „sebekritiky“. Třeba by dnes Pavel také usiloval o obdobnou funkci a jeho tehdejší životopis by byl ozdobou, nikoli přítěží, jako je tomu dnes. A právě v tom je výhoda a zároveň jistý paradox našeho „porevolučního zřízení“, u jehož zrodu ti dva, jejichž „hodnotovost“ Pavel tak zpochybňuje, stáli. Že umožňuje i lidem jako je on mít velmi reálnou šanci na to stát se hlavou státu. „Kdyby se to neotočilo,“ ti dva by jí rozhodně neměli.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause