Když se posuneme o pár století dále, patří vitráž běžně k výzdobě nejrůznějších veřejných i soukromých interiérů. Na špičce českých manufaktur, zabývajících se tímto křehkým kumštem, je studio a dílny manželů Kantových u Lubence u Karlových Varů, kde najdeme i evropský unikát -  České muzeum vitráží, které Richard a Jitka Kantových zřídili v zrekonstruovaném kostele sv. Jiljí, gotické památce z roku 1338. Zde je k vidění jeden z příslovečných divů světa v podobě vitrážového stropu. Jakoby si při jeho rekonstrukci vyzkoušeli jmenovaní sklářští umělci velkoplošnou vitráž pro New Yorské nádraží, na kterou před časem dostali zakázku.

Manufaktura Jitky a Richarda Kantových je otevřena i turistickým exkurzím

Jitka a Richard jsou spolužáci ze základní školy v Lubenci. Společně absolvovali i sklářskou školu ve Valašském Meziříčí. Ze spolužáků se posléze stali manželé, a aby toho nebylo dost, tak od roku 2000 i umělečtí parťáci ve své rodinné firmě. Dnes mají zájemci o vitrážové předměty možnost pozorovat v jejich lubenecké provozovně jejich složitou výrobu v rámci turistické exkurze. Na vlastní oči se mohou návštěvníci přesvědčit, jak se rodí toto křehké umění od miniatur a bytových doplňků všeho druhu až po okenní či velkoplošné vitráže. Kapitolkou samou o sobě je pak specialita kumštýřky Jitky, vitrážové plastiky, kde se snoubí přírodní kámen se sklem.

Unikátní zakázka

Vraťme se ale k vitráži pro New Yorské vlakové nádraží. Nikdo jiný v Evropě ani za oceánem nebyl schopen něco takového, o rozměrech 80 metrů čtverečních, vyrobit! Umělkyně přezdívaná Královna české vitráže, Jitka Kantová, se svým mužem Richardem Kantou, inženýrem, který je technologem a dohlíží na výrobu autorských návrhů své ženy, se zadání nebála. Před nedávným časem jejich práce na mimořádném díle vyvrcholila. Je třeba říci, že tvůrčí a partnerský pár má s podobnými díly zkušenosti. Před časem totiž již pracovali na podobné zakázce pro USA.
S rozměrnými vitrážemi mají manželé Kantovi velké zkušenosti a dá se říci, že se na ně i specializují. Již v roce 2016 na sebe upozornili dílem Porta Bohemica - Brána Čech, která reprezentovala nejenom Ústí nad Labem, ale i celou českou republiku na světové výstavě Expo 2016 v Itálii, v kolébce vitrážnictví z doby starého Říma. Krajská expozice měla obrovský úspěch, mluvilo se o ní hodně v italských médiích, včetně rozhlasu a televize. Český pavilon měl díky Bráně Čech na Expu největší návštěvnost.

Když svatí jdou…

Po té se Kantovým ozval afroamerický umělec, hledající firmu, která by byla schopna jeho výtvarné práce přenést do vitráže. Udělal si výběrové řízení mezi polskými, českými a slovenskými skláři, které mistři uměleckého řemesla z Lubence vyhráli. Zvládli na jedničku i náročné Američanovy požadavky a tak začala spolupráce s Kehinde Willeym, který vzápětí přišel s další zakázkou, tentokrát do Paříže na Champs-Elyséé. Jejich spolupráci pak korunovala zakázka na cyklus vitrážových obrazů „Svatých černochů“ o útisku černých v USA. Námětově šel autor až do hluboké historie otrocké práce a lidských práv, kterým byly Afričanům bělochy odpírány.

Vitrážový strop v kostele sv. Jiljí, dnes jedinečném Muzeu vitráží je světovým unikátem

Protože ale černí nemají v Americe žádného svatého, dělá dlouhodobě Kehinde Willey svaté z obyčejných lidí, které ho nějak při procházce na ulici zaujmou. Jeho zadání Kantovým byla ohromná výzva a neskutečná práce. První várka realistických „černých svatých“ byla v počtu 5 velkých vitráží o rozměrech 1,2 m x 2,6 m. Ve druhé várce se jednalo o 3 vitráže velikosti 1 m x 2,6 m a dvě vitráže 1,5 m x 2,6 m téhož autora pro galerii Templon v Paříži.
Přehled technických problému, se kterými se museli manželé Kantovi vyrovnat, by dal na samostatnou brožuru, neboť doposud se v současné, moderní vitráži nic podobného nedělalo. Ti dva mistři tohoto uměleckého řemesla však odvedli skvělou práci a díky ní dostali další zakázku, rovněž složitou a náročnou.

Strop hlavního nádraží v New Yorku

Nyní se ptáme Richarda Kanta na námět, barevnost, zpracování i na další podrobnosti tak mimořádné zakázky pro USA.

Strop nádraží v New Yorku se fotografuje špatně, ale i tak si můžeme utvořit představu o námětech zadání – černošské realistické figury se spolu s holuby a letadlem vznáší v oblacích

„Práci nám opět zadal Willey. Jen rok se připravoval výtvarný návrh, který se s námi prodiskutovával a řešily se zejména technické věci, výběr technologie provedení, dělaly se vzorky, vybíralo se sklo ze sklárny ve Waldssasenu, řešila se i bezpečnost…“ vzpomíná oslovený a pokračuje: „ Jednalo se o 80m2 vitrážového stropu pro Moynihan Train Hall v New Yorku. Na něm se černošské realistické figury vznáší s holuby a letadlem v oblacích. Zajímavě je provedena perspektiva. Na stropě se střídají obrovské figury s malými v pozadí. Mělo se to otevírat v roce 2020 na podzim. Bohužel kvůli coronaviru se to v Americe všechno posunulo a slavnostně otevřelo až o rok později. Vše se zrealizovalo v naší lubenecké dílně. Největším problémem bylo protažení pecí. Museli jsme každý den pálit pec s malbami, abychom vše stihli co nejdříve, včetně sobot a nedělí. Půl roku jsme neměli čas na nic, trávili jsme téměř každý den v dílně 12 hodin. Nejtěžším prvkem bylo modré pozadí. Je těžké laikům vysvětlovat nejrůznější vychytávky a problémy naší práce, ale pokusím se o to alespoň částečně: Abychom kupříkladu mohli namalovat roztažené ruce, nemohli jsme ruku udělat z jiného skla a pozadí také z jiného skla. Ve špičkách prstů by totiž pozadí skel muselo být rozřezáno a tím by se znehodnotil celý návrh…. Modrá barva na sklo (jedná se o nízkotavitelné sklo  - rozemleté na jemný prášek) však při častějším vkládání do pece měnilo barvu. Pokud jste tedy měli vedle sebe modrou, která byla v peci třikrát, abyste docílili té správné barevnosti a sklo, které bylo v peci třeba desetkrát (ruce se vkládají do pece vícekrát, protože jemné stíny musíte nanášet v jemných valérech), tak se odstín modrých mezi sebou  dost lišil a my zprvu museli dosti složitě experimentovat a hledat technicky nejvhodnější řešení. Jak lehko se řekne, ale jak těžko udělá…“ usmívá se Richard Kanta.

Jitky Kantové se ptáme na návrh díla…

„ Ten nám byl dodán v elektronické verzi. Manžel to pak upravoval přímo na daný rozměr. Předlohu jsme si pak nechali vytisknout na papír a podle ní se malovalo. Požadavek zadavatele byl jasný -  naprosto přesné přenesení předlohy na sklo. A právě kvůli návaznostem jsme vše museli vyrobit u nás. Jakákoli nepřesnost by mohla způsobit to, že ve výsledku by třeba část křídel mohla být posunuta o několik milimetrů a to by samozřejmě bylo špatné.  Protože, když malujete z jedné strany, vše se vám z bočního pohledu asi o dva až tři milimetry posune! Proto jsme neustále museli skla, která byla vedle sebe k sobě přikládat, a ladit, aby vše sedlo na míru včetně barevných variant. Když se třeba malovaly vojenské kalhoty, musely se celé malovat najednou. Protože právě u nich jsem si namíchala zvláštní odstín podle vlastní receptury. Kdybych to nedělala najednou včetně nanášení přibližně stejné vrstvy, mohlo by se snadno stát, že část kalhot by se jevilo zcela jinak, než jejich pokračování na druhém skle.  Pro mě jako malou ženu bylo ještě dost tristní pracovat s tak velkými tabulemi skla, které se mi téměř nevešly na prosvětlovací stůl…“

Jirka Kantová vytváří mj. i jedinečné sochy, jako je Pocta Leonardovi na snímku. Jedná se o kombinaci kamene a vitráže a umělkyně ji vytvořila jako poctu rozumu a vynalézavosti

Na instalaci celého díla a slavnostní předání veřejnosti do užívání však manželé Kantovi kupodivu nejeli…

Na naší poslední otázku Richard Kanta jen pokrčil rameny: „ Neumíme anglicky a nějak nás to ani nelákalo.“
Jitka Kantová dodala:„Manžel namaloval komiks, jak vitráže nainstalovat. Je to tak jednoduché, že to tam zvládli i bez nás. Navíc musím dodat, že ten půl rok práce pro nás byl opravdu náročný a vyčerpávající. Neměli jsme čas na nic jiného, natož pak na sebe. Když jsme zakázku odevzdali, chtěli jsme jet někam na dovolenou a psychicky si od všeho odpočinout… Nyní alespoň pracujeme na zakázkách, které jsme museli kvůli Americe odkládat a těch je zaplať pánbů zatím dost i navzdory stále se zhoršující situaci díky zdražování energií i všeobecně rostoucím cenám …“

Info box:

SkloArt Lubenec
43 983 Lubenec
Chýšská 109
Tel. 603 818 185, 415 212 182
Exkurze dle dohody

České muzeum vitráží
Libině u Lubence
Kostel sv. Jiljí
Provozovatel Skloart – Richard a Jitka Kantovi: Prohlídka na základě dohody
Z připravované knihy nakl. Olympia Za mistry křehké krásy
Ivan Černý  Foto archiv nakladatelství