Na zadní straně obálky se dočteme, jak početná cikánská/romská menšina v České republice je, a jak problematika soužití tento menšiny předznamenává politiky a žurnalisty zamlčovaný problém, který bude spojen s imigrací uprchlíků z islámských zemí.

Paralela tohoto srovnání vyvolává vnitřní pocit obsahu biblického tvrzení „ … neboť nevědí, co činí. “ a zároveň upozorňuje na naši demokracii, která ač je ozdobená jakýmikoli přívlastkem, mladá, historicky nezažitá, rodící se, má k naplnění skutečného obsahu daného pojmu stále daleko.

Ale vraťme se ke knize samé.

Na dvě stě padesáti stranách, téměř dokumentaristického textu se čtenář seznamuje, a je třeba říci, že velice zasvěceně, s problematikou cikánské/romské menšiny v naší zemi. S problematikou, která v mnoha městech přerůstá označení „místní“ a varovně upozorňuje na fakt, že demokracie – ta skutečná, je složena z práv a povinností, že většina usměrňuje menšinu, a že člověk, jakýkoli, je hoden mzdy své, ale musí si ji zasloužit. Byť v menšině, ale v množině národa a zákonech státu, ve kterém žije. A musí se těmito zákony řídit. Protože jejich nedodržování je stejně nebezpečné, jako vjet do rušné křižovatky na červenou. Společenské havárie oproti automobilovým jsou katastrofického dopadu a jejich řešení trvá, jak víme ze zkušenosti, desítky let.

Můžeme říci, že virtuální realita počítačových her, se z obrazovek jaksi vloudila do uvažování některých politiku, o aktivistech nemluvě, a ti skutečný narůstající problém společnosti řeší tak, že připomíná vypnutí počítače.

Publikace Jaroslava Doubravy dokumentuje nejen současnou realitu spojenou s (ne)řešením cikánské/romské problematiky, ale vytváří prostor pro zamyšlení zda náš stát neztrácí na svéprávnosti, zda naše refrénová demokracie není projevem ztráty národní hrdosti, dokladem slabosti naší státní správy a vyslovuje otázku zda parlament a senát, zvolený svými voliči, skutečně řeší existující společenskopolitické konflikty, nebo jen přitakává bezduchým bruselským nařízením.

Evropská unie je společenstvím samostatných států, které mají vlastní historickou zkušenost, vlastní zvyky, kulturu, literaturu, a pokud měla tato unie být funkční, měli by její Evropané znát alespoň v obrysech historii druhých států. Pro europoslance by to měla být nedílná povinnost a podmínka pro výkon jejich funkce.

Při různých vystoupeních našich i cizích VIP politiků pociťujeme, že neznají ani historii vlastního národa a státu a těch druhých teprve ne.

Proč se tedy pozastavovat nad tím, že cikánské/romské děti nechodí do školy, když někteří z poslanců ve svých výrocích k národu bezděčně dokládají zvláštní nepoznamenání vzděláním.

Kniha Jaroslava Doubravy na svých stránkách shrnuje současnou problematiku cikánů/Romů a na základě osobních zkušeností a zkušeností jiných předkládá možnou podobu řešení.

Islámská paralela je zvolena autorem jako zrcadlový úkaz cikánské/romské otázky. Imigrace je cílem cesty za lepším životem pro lidí, kteří žijí v problematických teritoriích útisku a válek. Ale klademe si my, Evropané, otázky vzniku těchto teritorií. Klademe si otázku, jak je to možné, že Angličané nedobili Afganistán po dobu sedmdesáti let, Sovětský svaz marně válčil s mužahedíny dvacet let a Američané vyklidili Afganistán také po dvaceti letech. Statisíce lidských životů a biliony korun stála tato taškařice, aby nakonec „ v sandálech z pneumatik a s nedokonalou výzbrojí zvítězil Talibán“.

Ale je třeba připomenout jedno: Angličané chtěli Afgáncům vnutit kolonialismus, Sověti socialismus, Američané globální kapitalismus. Vždy pod nějakou politickou rouškou. Neuspěli ani jeden. Protože zapomněli, že existuje něco jako idea národa a vlasti, idea příslušnosti ke své zemi a její historii a že ne vše se dá koupit a zaplatit penězi.

A to, co by nás mělo děsit, je sám obsah slova mužahid, člověk bojující za víru a vítězství víry je cílem boje.

Naši představitelé a média spolu s nimi jaksi zapomněli, že existuje něco jako idea národa a vlasti, idea příslušnosti ke své zemi a její historii a že ne vše se dá koupit a zaplatit penězi, jak je z éteru a obrazovek neustále slyšet.

Nechybí snad nám samým sebevědomí a hrdost na to, že jsme Češi a žijeme v zemi, která byla, je a bude krásná, jejíž „ synové a dcery“ oslovovali Evropu i svět a formovali jeho kulturně ekonomickou podobu?

Nedali jsme snad světu značku neoddiskutovatelné kvality Made in Czechoslovakia? Proč si tedy naší zemi nechávat svévolně ničit a demokraticky nebránit to, co ještě po peripetiích nepovedené privatizace zbylo?

To, co svazuje lidi různé pleti, náboženství, názorů, je porozumění a pokora před tím, kdo mi poskytuje dobro a poděkování za to není ponížení.

Ale rozumíme my skutečně Romům, pochopíme islámské imigranty? A pochopí oni nás? Jazyk, jako základní dorozumívací prostředek, když jej neumíme, selhává. Znakovou řeč neumíme a boží osvícení…? Když Bůh chtěl potrestat zpupnost Babylonu vytvořil z jednoho změť jazyků a lidé si najednou neporozuměli. Jak tedy postavit horu až do nebes. Jak vytvořit této hoře podobající se demokracii?

Funkčnost soukolí se vysvětluje „ jako dvojice nebo soustava kol společně zabírajících…“, když některé chybí, nefunguje. A kdo dokáže odhadnout, kolik jich chybí k dobré funkčnosti tomu našemu.

Kniha Jaroslava Doubravy Cikáni(Romové)aneb to, o čem se nesmí mluvit, ve svých jednotlivých kapitolách shrnuje současnost cikánské/romské problematiky u nás, nabízí možná řešení daných konfliktů a čtenáře vede k zamyšlení na jehož konci je to, co nám stále chybí, zdravý rozum.

A samozřejmě, jako každý odpovědný občan-politik varuje před následky neřešených a povrchně řešených problémů jak cikánů tak imigrace. Je to rastr historické moudrosti: „ Kdo seje vítr, sklízí bouři.“

Doubravovu knihu by měli mít ve svých knihovnách a číst ji, pracovníci obecních úřadů, pedagogové škol základních, středních i vysokých, a napříč politickým spektrem by ji měli číst představitelé politických stran.

A nyní, v době volebních gulášů, které připomenou komedii dell arte, protože jako v ní jsou političtí aktéři jednotlivých stran po desetiletí jaksi neměnní, by jim pomohla formovat politické programy a když ty ne, tedy se alespoň zamyslet nad způsobem plnění jejich slíbeného obsahu.