Myslím si, že je dobré si občas připomenout moudrost před námi žijících, abychom pochopili nejen obsah jimi řečeného (napsaného), ale především se zamysleli nad tím, co z jejich slov přetrvává.

Descartes, když mluvil o knihách, označil jejich četbu jako hovor, který vedeme s nejctihodnějšími lidmi, hovor, kde jako by s námi seděly jejich myšlenky.

Ale je tomu skutečně tak?

Na knihy se před lety stávaly ve čtvrtek fronty, přestože vycházely pro dnešní autory v nepředstavitelných nákladech (samozřejmě i s patřičnou výší honorářů) a byly rozebrány. Dnes máme tolik knih, že jejich kvantita, v potvrzení pravdy: „Čeho je moc, toho je příliš,“ vyhloubila jizvu na jejich obsahu a distribuční dravost spolu s necudnou marží vytvořila z knih pro čtenáře drahé, a často ještě kýčovité zboží…

Jaký tedy rozhovor vést a o čem?

My jsme si, stejně jako mnohé ostatní, vysvětlili demokracii jako pramáti práv státních i osobních, ale bez druhé části, tj. bez  povinností státních a osobních a samozřejmě odpovědnosti zvolených politiků za jejich rozhodnutí a výsledky a vedení jím svěřených resortů. Ale i odpovědnosti naší, proč a z jakých důvodů jsme je volili?

Omámeni snadností „sametové revoluce“ jsme stanuli na hoře Řípu s kyslíkovými přístroji a halasili jsme prohlášeními, že jsme, jak je vidno, zdolali Mount Everest. A těm normálním, kteří přišli turistickou cestou a s kočárky, jsme okázale, s nadřazenosti nyní již „Evropanů“ vysvětlili, že ke své škodě nepochopili, že stojí na piedestalu cesty do Evropy.

Zkritizovali jsme na dostatečné akademické výši a zavrhli před lety tolik propagovanou lidovost kultury, abychom umetli cestu pro naši, současnou, kulturu masovou.

Celý vzdělaný západní svět věděl a definoval, že masová kultura: „…se vyznačuje silnou tendencí k uniformitě a poklesu duševní úrovně.“ a rozdělil její působení do tří oblastí:

„Za prvé se její nabídka orientuje na standardy, jež umožňují sériovou, technickou produkci, takže jak regionální, tak národní rozdíly se rostoucí měrou vyrovnávají. Nové, nezvyklé projevy, které představují obchodní riziko, zůstávají často stranou a místo toho se produkují filmy, romány, hudební výtvory z vyzkoušených klišé.

Za druhé zůstávají od sebe přísně odděleny kvantitativní roviny (vážné a zábavné umění).

Plné uspokojení potřeb zároveň potřeby fixuje, vůbec je nerozvíjí a nekultivuje.

Za třetí se na všech úrovních prosazuje tendence k zábavě a oddechu.

A z hlediska politické funkce masová kultura především usměrňuje volný čas a manipuluje s člověkem mimo jeho pracovní dobu. Takzvaný masový průmysl přináší náhradní uspokojení, podporuje únik z každodennosti, vychovává ke konformistickým postojům, vede k zakrňování fantazie a spontánnosti a stabilizuje existující vládnoucí vztahy.“ ( Estetický slovník, W. Henckmann, K.Lotter )

Ale především produkuje sériového člověka, marionetu, která se pohybuje dík provázkům, aniž by znala, kde končí a kdo je má v ruce.

Pro doklad řečeného stačí jen zalistovat v programech našich komerčních televizích ale i televize České.

Pak se nesmějme, když televizní novináři odhalují totální negramotnost mladých lidí, a nejen mladých, historie, literatury, zeměpisu… protože usmívat se nad tragédií je ostudné.

S realizační hůlkou sledovanosti, hůlkou: kdo by to pochopil? stojí nad příběhy našeho života

rétor spotřeby a s jarmarečně ekonomickým nadhledem ukazuje, co je pro diváka dobré a co ne.

Že do našich domácností vstoupil kýč komerčních televizí a my jdeme labyrintem sentimentálních románů, románů pro ženy, rodinných a jiných seriálů, že prožíváme trauma sekretářky čekající až uloví milionářského synka a budou šťastni… to je každého osobní věc.

Ale vraťme se ke knihám.

Prorokovaný zánik knih se nekoná. Je jich jen nějak moc a dík distribuční marži jsou drahé.

Distribuční marže bývala cca 25 %, nyní je 50 – 55 % z ceny knihy. Přesto se ty dobré knihy kupují a s čtenářem vedou dialog o životních pravdách, postojích, možnostech i tragédiích, jaké lidský osud v průběhu času přináší.

Myslím na tři knihy z produkce nakladatelství Olympia z konce minulého roku.

Na knihu Josefa Banáše, Jsem Baťa, dokážu to. Knihu Karla Tichého, Lovec mafiánů, a knihu Libra Nedorosta, Zapomenout znamená zradit.

Všechny považuji za mimořádné. Nadčasové a zároveň současné, tedy takové, které nejsou jen na slunci blednoucím akvarelem paměti. Naopak, evokují v čtenáři  možnosti porovnání osobních zkušeností a postojů pod tíhou politiky daného času. A především by měly být v rodinných knihovnách a jejich obsah by měl být náplní  hodin literatury.

Korespondence všech z této trojice s naší současností posledních třiceti let je neoddiskutovatelná. Začneme-li podřadící spojkou kdyby, pak tedy, kdyby byla kniha Jozefa Banáše na pultech knihkupectví před třiceti lety, mohla mít divoká privatizace možná jiný průběh a podobu a když ne, tedy by byla argumentačním doložením života jednoho z největších podnikatelů. Byla by dokladem, že budovat kapitalismus znamená především pracovat a ne krást. A že práce na povznesení národa, jeho bohatství, jeho prestiže, ta že si skutečně zaslouží Baťův pozdrav, jehož původ byl mylně přiřknutý komunistům, čest práci.

Asi by se on, který rozšiřoval své podniky do světa, podivně díval na revoluční programovou likvidaci našich zahraničních trhů na likvidaci zemědělství, tedy soběstačnosti výživy, ztrátu Poldi Kladno, OP Prostějov a na prodej vody a skláren a bank a pojišťoven. Jako odpověď na otázku proč se tak stalo, je obvyklá odpověď aktérů samých, konečně přiznaná neodpustitelná nezkušenost, která se, bohužel spojila s osobním prospěchem a násobenou loupeží.

Ale buďme rádi, že toto dílo existuje a ten, kdo si Baťu přečte, si položí otázku: „Proč se kniha nestala jedním z témat prestižního televizního seriálu České televize, když byla stejnou institucí natočena melancholická melodramata z první republiky o všem možném?“

A douška pro naši politickou současnost je v hesle Tomáše Bati, které zdobí obálku knihy: „Zámožnost – povinnost, chudoba – výmluva.“

Z minulé a současné politické praxe se povinnost se zámožností jaksi vytratila. Bohužel chudoba a výmluva zbyly.

Lovec mafiánů Karla Tichého je dokumentaristickým způsobem zachycená doba divoké privatizace, kdy se za všeobecného veselí s „vaničkou vylévaly děti“. Na Pražském hradě se jezdilo na koloběžkách, pravda a láska marně vítězily nad lží anenávistí, halasně se volalo, že za Komárka bude koruna jako marka, z knihoven se opět vyhazovaly knihy a vozily na kolečkách, jako suť a malta a pan prezident složil přísahu na socialistickou ústavu. Prostě mejdan…

Byla to doba všeobecného nadšení, které na jedné straně potvrdilo krátkozrakost  konsolidační politiky KSČ a sebezáhubný a vražedný proces normalizačních prověrek členů strany v nesmyslných nařízeních partajní byrokracie.                                                 

Lidé se prostě naštvali. Nechtěli, aby jejich děti kádrovaly domovnice, chtěli jezdit na Západ, ale co určitě nechtěli, byla ztráta jistot, závodů, kde pracovali, o právu na práci nemluvě…

V bohorovné víře tentokrát v „ poctivou demokracii“ si vůbec nevšimli, že byla vytvořena zákonem schválená cesta procesu likvidace národního bohatství, po které revolucionáři  bez zásluh ( jsou po každé revoluci), lide z okraje společnosti, veksláci, prospěcháři, ukřivdění a další vstoupili do nově vznikajících struktur „ očištěné“ státní správy a do ní vnesli vlastní zákony, které nikdy neměly nic společného s demokracií a ty v ní zůstávají dodnes.

Policista typu Karla Tichého, který je vypravěčem svého vlastního osudu, kdyby… a zase jsme u kdyby, mohl jednat v mnohých kauzách, tak jak chtěl a velela mu jeho policejní čest, byly by vyřešeny, ukončeny, vysvětleny. A zločinci by věděli, že právo je pro všechny stejné. Bohužel.

Nebylo a není a zavázané oči spravedlnosti dokazují, že je historicky přizpůsobivá a slepá.

Ale politika, která se stejnou arogancí ve všech ismech prostupuje státní správou a společností nemá nic do činění s odpovědností a demokracií, kterou ne že nechápe, ale programově ničí.

Tedy náš hrdina vede boj se zločinci a zločinem, ale i se svými vzdálenými i bezprostředními nadřízenými, s politiky a jejich osobními zájmy, aby si po všech zkušenostech uvědomil sisyfovské prokletí politických doktrín a od policie odchází.

Jeho kniha Lovec mafiánů je nezvratným dokumentem doby a pro čtenáře vysvětlující četbou, proč z masky halasně hlásané české demokracie se již po pár letech začalo odloupávat pozlátko nadšení.

A kdyby za třetí:

Kniha Libora Nedorosta Zapomenout znamená zradit, je příběhem, který vypráví mnohokrát

a v různých kvalitách zpracovaný příběh lidí a války.

Lze říci, že je monumentálním obrazem lidského hrdinství, které se náhle v člověku zrodí, a v okamžiku všeničící hrozby, kterou válka bezesporu je, k vítězství nad ní nabídne svůj život.

Zapomenout znamená zradit, se řadí mezi špičková díla, která jsou v literaturách všech zemí.

Jsou mementem, z pohledu současného stavu světa, víc než varujícím.

Osudy rodiny továrníka Jiránka, jeho manželky popravené během heydrichiády, jejího bratra pplk.i.m. Jana Půlpytla Podhájského, který, aby se mohl utkat s fašismem, prošel doslova všechny fronty světa, aby zahynul na Dukle, neznámo v kterém místě.

Řekneme-li, že  kniha vytváří mozaiku válečných let, pak je třeba dodat, že ji vytváří s přesvědčivou přesností, která bere dech.

V kapitolách Protektorát, Stanné právo, lze najít odpovědi na dnešní otázky spojené se Sudety, Benešovými dekrety, a v kapitolách dalších  Sýrie a Západní poušť, Dukla … je vytvořen „ plastický obraz československého zahraničního a domácího odboje, i kruté represe ze strany nacistického aparátu, kterému napomáhala činnost řady konfidentů.“

Přečtením knihy Zapomenout znamená zradit, si čtenář uvědomí, že i my, dík životům těch, které Libor Nedorost popisuje a samozřejmě tisíců dalších, jsme se stali vítězi nad fašismem, Hitlerovskou mašinérií a jím vedenou válkou.

A pro současníky dnes platí víc než kdy jindy, že Zapomenout znamená zradit všechno, za co lidé, stejní jako Nedorostovi hrdinové, položili život.

Všechny tři knihy jsou knihami, které by neměly chybět v knihovnách našich domovů.

František Mareš