Systematicky se pod mými články objevují lidé, kteří mají snahu mi vysvětlit, že pro společnost je dobré to či o no. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se s dávkou touhy po sebereflexi podívat do minulosti. Kdo o té společnosti, v jejíž prospěch bychom prý měli pracovat a žít, mluvil nejvíce? Třeba prohlédnu a pochopím...

„Náš pracující lid si zvolil své zástupce, ústavně byly jmenovány vlády. Zcela oprávněný je tedy požadavek, aby vlády vládly tak, aby naše socialistická společnost vzkvétala, kráčela vpřed rovnoměrně, aby se rozvíjely sociálně ekonomické podmínky, aby rostla životní úroveň.“ (Poslanec Jaroslav Šafařík, ČNR, 11. dubna 1988)

„Tvořivá iniciativní práce občanů v socialistické společnosti vychází z poznání, že rozvoj a zájmy každého jejího příslušníka jsou v základním souladu s rozvojem a zájmy celé společnosti; práce je proto prací ve prospěch celku i ve prospěch pracovníka samého. Spojování zájmů jednotlivých pracujících a jejich pracovních kolektivů se zájmy rozvoje celé společnosti se uskutečňuje zejména odměňováním za práci podle jejího množství, jakosti a společenského významu a uspokojováním některých potřeb občanů společností bezplatně.“ (zákon č. 109/1964 Sb. Hospodářský zákoník)

A vzhledem k dosavadnímu vývoji v Evropské unii i v České republice považuji za nezbytné odcitovat ještě tuto pasáž ze stejného zákona:

„Zespolečenštění výrobních prostředků umožňuje, aby uvědomělá, plánovitě řízená společenská práce se stala zdrojem mohutného rozvoje výroby a zabezpečovala vzestup životní úrovně pracujících. Úsilí socialistické společnosti směřuje, v souladu se zákonitostí společenského vývoje, ke konečnému cíli - komunismu. Veškerá činnost státních i jiných socialistických organizací je řízena podle zásady demokratického centralismu. Tato zásada se uskutečňuje jednotou stále upevňovaného a zdokonalovaného ústředního státního řízení, nezbytného k zabezpečení plánovitého proporcionálního rozvoje národního hospodářství a tvořivé aktivity pracujících, kteří se účastní na řízení hospodářství na všech jeho stupních.“

Více do minulosti už jsem raději nešel. Nemám na to žaludek. Bohatě mi stačí vědomí, že i dnes se najde stále dost lidí, kteří blaho celé společnosti staví nad svobodu jednotlivce, kterou ve skutečnosti, jako možný důkaz jejich vlastní neschopnosti, nenávidí. Zatímco dříve to byl socialistický blok, proti kterému se tak vymezovali (alespoň to o sobě tvrdí), dnes je to sociální stát, kterým žijí, a k tomu jimi prosazované blaho všech (měřeno přínosem jedince pro společnost), jehož základy i neblahé důsledky se nijak nezměnily.

Snažil jsem se o sebereflexi a zároveň pochopení pro ty, kteří dnes tvrdí, že práce, vzdělání a život obecně by měly být u člověka měřeny jeho přínosem pro společnost. Musím však po této exkurzi do minulosti nadále trvat na svém. Děkuji, ale socialismus s lidskou tváří, ať už ho představují socialisté u nás nebo v Bruselu a mají přitom jakoukoli barvu politického dresu, nechci a z hloubi duše ho odmítám. Je totiž v přímém rozporu s maximální možnou svobodou jedince, za kterou stojím já. Socialisticky pracovat a socialisticky žít nebudu, i kdyby to parlament náš nebo evropský tisíckrát odhlasoval - a nebudu nikdy ani omylem jakkoli podporovat ty, co tak žít chtějí. Všechno, co někdo dostal od státu, totiž sebrali před tím někomu jinému.

Psáno pro blog idnes.cz