Pana Fišeru jsem vždy vnímal jako člověka mimořádně poznamenaného náklonností k demokratickému centralismu, na který dojel i bolševik. Ani dnes se tím netají, neboť jen člověk s tímto světovým názorem si může stěžovat, že musel pracovat s místopředsedy, které mu navolí okresy, jinými slovy, řadová členská základna. Jinými slovy, demokratická většinová volba. Samozřejmě s nimi spolupracovat nemusel, neboť stačilo veřejně říct, že jim nevěří a proč jim nevěří, pokud věděl či tušil, co jsou zač. Nic mu nehrozilo. Členství v ČSSD za veřejnou kritiku jejich šibalství by narozdíl ode mne zbaven nebyl.

Pan Fišera uměl veřejně a bez důkazů kritizovat a chovat se nekorektně jen k těm, kteří mu překáželi na cestě vzhůru. ČSSD jako historickou instituci z toho samozřejmě neviním. Pouze ty členy ČSSD, kterým tyto nedemokratické praktiky páchané na řadovém členovi, narozdíl od krajského volebního neúspěchu, nevadily. Obracel jsem se na ně! Mlčeli! Možná věřili, že v zájmu volebního vítězství (koryt) se vyplatí přimhouřit sociálně demokratické oko! Ukázalo se, že nestačí!

Vynucená rezignace Fišery je pro mne prvním krůčkem. Možná skutečně jednou v ČSSD zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí. Už kvůli těm, kteří v 19. století stáli u jejího zrodu.

Publikováno se souhlasem vydavatele.