Soudkyně Iva Říhová z Krajského soudu v Praze shledala obchodníka s obrazy vinným v roce 2019. Fröhlich tak dostal u prvoinstančního soudu osmiletý trest vězení a peněžitý trest 15 milionů korun. Jeho ženu poslal soud na šest let do vězení a Trokanovi uložil sedmiletý trest. Oba měli také zaplatit po pěti milionech korun. Proti rozsudku se trojice odvolala a pražský vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil.

Uběhly již zmíněné tři roky a já jsem zjistil, že jsme stále v tomtéž začarovaném kruhu. Fakticky ho popsaly Novinky.cz, do detailu šla PrahaIN.cz.

Nejprve se proto sluší zopakovat úhel pohledu ParlamentníchListů.cz. Co mě na kauze od prvopočátků vadilo, byly sporné posudky. Do té doby jsem žil v domnění, že posudky jsou posudky a že pokud je u obrazu hned několik podobných tvrzení, je nezpochybnitelný. Leč omyl. Policie našla vlastní znalce, kteří právě „Fröhlichovy“ posudky zpochybnily. Aby se posléze do věci vložila Národní galerie a u tří obrazů ze čtyř, které revidovala, vyvrátila vyvrácené a potvrdila původní znalecké závěry. Šlo například o Emila Fillu, jehož by tehdejší znalec Petr Pavliňák nechal nejraději spálit. Nakonec se z falešné malovánky stal originál, Pavliňák (a někteří další z policií přizvaných znalců) už nejsou znalci a vrátili razítka, ale nestalo se vůbec nic.

Jsme na začátku

Vlastně stalo. Shora uvedená trojice je znovu před soudem a znovu jí hrozí extrémní tresty. Teď jsem se navíc dozvěděl, že další znalec, konkrétně Milan Pech z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, hodnotil odběry vzorků z obrazu, u nichž vůbec nebyl. Na to upozornil právě server PrahaIN.cz. Soudkyně Říhová to zjevně ignoruje a znalce i přes křivou výpověď v klidu vyslýchá dále. To je jako normální?

Co z toho plyne, je už i pro laika víc než patrné: galimatyáš na pozadí zničených lidských osudů. Fröhlicha dokonce svého času sledovali, aby zjistili, že se ničeho nedopouští. Fröhlichovi tak hrozí trest, který je vyšší než u znásilnění. Já jenom nevím, čeho se vlastně dopustil. On, jeho paní, jeho kolega Trokan.

Není zvykem, aby novináři komentovali živé kauzy, jenomže v tomto případě dělám výjimku právě proto, že jsem v ní hodně hluboko. Měl jsem v ruce stovky papírů, rozhodnutí, výpovědí, napsal snad třicet článků. Ze všech plyne nejednoznačnost soudního verdiktu. V tuto chvíli by advokáti použili frázi: In dubio pro reo, ale tu nikdo nevyslyší. Ačkoli byl Jaroslav Fröhlich státním zastupitelstvím shledán nevinným, nebyl mu navržen žádný trest, soudkyně rozhodla zcela opačně.

Kdo s koho?

Kdo tedy v případu, ve kterém figurují i obrazy ve vlastnictví Jiřiny Bohdalové, vyhrává? Kdo prohrává? Prohrává Jaroslav Fröhlich, jeho žena Eva, jejich děti a Milan Trokan. Prohrává umění, prohrává Jiřina Bohdalová, prohrává státní zastupitelství. Zanícenost, s jakou chce soudkyně poslat obžalované za mříže, mě zaráží. Ve světle zmíněných znásilnění, krádeží a zpronevěr mi osm let přijde jako doživotí.

Navíc se věc táhne devátým rokem. Za pět let postavíte sídliště.

Do svých článků jsem nikdy osobně nevstupoval, zde naopak chci.

Vůbec tomu totiž nerozumím. Pokud nemám padělatele, nemám padělatelskou dílnu, mám posudky znalců včetně Národní galerie o pravosti obrazů, pak se není o čem bavit. Nechť jsou sporná díla zabavena, ostatní, ať se vrátí majitelům a justice řeší něco, co dává smysl. V kauze galeristy Fröhlicha, a tak mi to připadá, se řeší už jen osobní animozita. Galerista je na trhu dehonestován, jeho byznys bude zatracen, devět let života je ztraceno, aniž by byl jakýkoli hmatatelný důkaz jeho viny.

Pokud by PL nevydaly desítky textů na dané téma, nikdy bych si podobně ostrá slova nedovolil.

A tak závěrem použiju verš, který mě právě napadl:

Ono to nestačí? Asi ne.
Cui bono, paní soudkyně?