Je neoddiskutovatelným faktem, že převládající instituce moci na Západě po dekády neúnavně a s naprostou lhostejností dupaly po ekonomickém prospěchu a sociálních jistotách stovek milionů lidí. Zatímco se elitní kruhy pakovaly na globalismu, svobodném obchodu, wallstreetském kasinovém hazardu a nekonečných válkách, které obohacují jejich původce, ale veškerou tíhu svalují na ty nejchudší a bezmocné, zcela ignorovaly oběti své nenasytnosti, s výjimkou chvil, kdy oběti začaly dělat trochu kravál – to pak byly s opovržením odsouzeny coby troglodyté, kteří v té slavné, globální meritokratické hře prohrávají zcela po zásluze.

Toto poselství bylo slyšet nahlas a zcela srozumitelně. Instituce a skupiny elit, které strávily roky posměchem, očerňováním a rabováním značných částí obyvatelstva – při současném doplňování dlouhého seznamu svých vlastních selhání, korupce a ničení – jsou nyní v šoku, že jejich diktáty a rozkazy vyzněly do prázdna. Lidské bytosti ale přece nebudou následovat a poslouchat ty, které nejvíce viní za své utrpení. Udělají pravý opak: účelově je odmítnou a pokusí se o odvetný trest. Nástrojem jejich odvety se stali Brexit a Trump. To jsou jejich agenti vyslaní na destruktivní misi – je zaměřená proti systému a kultuře, kterou (nikoli bezdůvodně) považují za prolezlou korupcí a (především) opovrhující těmi dole a jejich životy.

Brexit byl jen jedním z důkazů omezenosti a selhání institucí západního establishmentu. Vycházím přitom ze zásadní poznámky Vincenta Bevinse z Los Angeles Times, podle něhož jsou „Brexit a Trump velmi, ale velmi špatné odpovědi na legitimní otázky, které si městské elity už více než třicet let odmítají pokládat. Elity v bohatých zemích už od 80. let fungují nad své možnosti, zabírají pro sebe veškeré zisky, a když mluví někdo jiný, zacpávají si uši. A nyní v hrůze sledují, jak se voliči vzbouřili.“

Kdo chtěl vystoupit ze sebestředných, silně proclintonovských kruhů, neměl s hledáním varovných signálů žádný problém. Elity, které vytvářely veřejné mínění, byly namačkané v tak těsném hloučku, tak uzavřené a vzdálené od lidí, jimiž opovrhovaly, ale kteří měli současně rozhodovat ve volbách, že nebyly s to vidět trendy směřující k Trumpovi, ale samy je naopak nechtěně posilovaly vlastní povýšeností a sebechválou.

Jako skoro každý, kdo sledoval údaje o popularitě a volební modely z dílny samozvaných mediálních expertů, jsem dlouho věřil, že by měla zvítězit Clintonová, ale důvody, proč by současně mohla také velmi snadno prohrát, se rovněž daly přehlédnout jen stěží. Varovná světla blikala naplno a dlouho, ale ozařovala především zpustlé oblasti, jakým se elity svědomitě vyhýbaly. Vyrazilo tam naslouchat jen pár lidí, obecně byly ale tamní naléhavé hlasy vzteku a utrpení dál přehlíženy, což ovšem zaručovalo, že budou jen sílit. „Namísto toho, aby si elity přiznaly své vlastní zásadní chyby, vrhají svou energii na démonizování obětí své zkorumpovanosti, s cílem delegitimizovat jejich nářky a zbavit se odpovědnosti za smysluplné řešení problémů,“ napsal jsem po Brexitu. „Taková reakce ale jen posiluje, pokud ne rovnou dokazuje, obecný dojem, že instituce elit jsou beznadějně sebestředné, toxické a destruktivní, a jako takové nemohou být reformovány, nýbrž musejí být zničeny. A to současně jen zaručuje, že do naší kolektivní budoucnosti vstoupí další Brexity a další Trumpové.“

Prezidentské volby nicméně nabízejí tři nové body ilustrující patologie elit, které vedly k Trumpovu vítězství.

Demokraté už začali mávat kolem sebe a vinit z volební porážky kohokoli a cokoli, co se jim dostalo pod ruku – s výjimkou sebe samých.

Seznam jejich obětních beránků je pochmurně předvídatelný: Rusko, WikiLeaks, šéf FBI James Comey, šéfka zelených Jill Steinová, mladí kolem Sanderse, média, která zhřešila tím, že si dovolila pohlédnout na Hillary i negativně. Když je politická strana rozdrcena, zodpovědnost padá na ni. Je úkolem strany a jejího kandidáta – a nikoho jiného – přesvědčit voličstvo k podpoře a najít způsoby, jak toho dosáhnout. Demokraté v tom ale s mohutným třeskem selhali a jakákoli jejich vlastní analýza, která nezačne a neskončí jejich vlastním chováním, je naprosto bezcenná.

Stručně řečeno, demokraté si vědomě zvolili silně nepopulární, extrémně zranitelnou a skandály prolezlou kandidátku, která byla – z mnoha dobrých důvodů – všeobecně považována za ochránkyni těch nejhorších součástí současné zkorumpovanosti elit. Nynější hledání viníků navíc odhaluje mentalitu Demokratické strany. Jen si představte, koho vlastně nominovali: když zrovna neobědvala se Saúdy, nechávala se v Davosu oslavovat těmi nejhoršími tyrany, kteří jí dávali milionové šeky, a posledních několik let chamtivě obíhala wallstreetské banky a velké korporace s třičtvrtěhodinovými tajnými přednáškami, za něž si říkala 250 tisíc dolarů. A nedělala si nejmenší starosti s tím, jak to všechno vytvoří obraz její a Demokratické strany coby zkorumpovaných aristokratických nástrojů hájících status quo pro bohaté a mocné. Pro svět poničený finanční krizí z roku 2008 to bylo vlastně to nejhorší možné chování vůbec.

Není třeba připomínat, že Trump je sociopatický podvodník posedlý vlastním obohacováním; je přesným opakem skutečného bojovníka za zájmy utiskovaných. Nicméně, stejně jako se to podařilo Obamovi v roce 2008, i Trump dokázal důvěryhodně vystupovat jako nepřítel Washingtonu a wallstreetského systému, který převálcoval tolik obyčejných lidí, zatímco z Hillary zbyla jen jeho loajální strážkyně a sběratelka prebend. Trump slíbil zničit systém, který elity (z dobrého důvodu) milují a lidové masy (ze stejně dobrého důvodu) nenávidí, zatímco Clintonová slibovala jen to, že systém bude řídit efektivněji. Tuto volbu Demokratická strana ale učinila už před třemi dekádami: zřekla se populismu a stala se stranou technokraticky zdatných, lehce benevolentních manažerů elitářské moci. Semínka tedy byla zasazena už dávno, nyní jen přišla sklizeň.

Rasismus, misogynie a xenofobie převládají ve všech sektorech Ameriky.

Není náhodou, že všichni prezidenti až do roku 2008 byli bílí a všech 45 prezidentů byli muži. Nelze pochybovat, že tyto patologie sehrály zásadní roli i v nynějších volbách. Ale tato fakta zodpovídají jen málo otázek, zatímco vyvolávají mnohé další.

Pro začátek je třeba se vypořádat se skutečností, že byl Barack Obama nejen zvolen dvakrát, ale že úřad bude opouštět jako velmi oblíbený prezident; aktuálně je vnímán pozitivněji než třeba kdysi Ronald Reagan. A Amerika v letech 2008 a 2012 nebyla o nic méně rasistická a xenofobní než dnes. Dokonce i věrní demokraté, kteří si navykli nálepkovat své odpůrce coby bigoty, připouštějí, že k pochopení výsledků voleb je třeba mnohem hlubších analýz. Clintonová totiž největší ztráty utrpěla v místech, kde Obama býval mezi bílými voliči nejsilnější. Čili, na rasismus se všechno hodit nedá, tím spíš, že Obamovu popularitu opravdu nedáme dohromady s obrázkem Ameriky coby země „posedlé rasismem“.

Lidé často staví „rasismus/sexismus/xenofobii“ proti „ekonomickému utrpení“, jako kdyby to byly naprosto vzdálené protiklady. V Trumpově voličské základně se oba fenomény samozřejmě vyskytují, ale současně platí, že jsou i neoddělitelně spjaté: Čím víc ekonomického utrpení lidé zažijí, tím rozzlobenější a zahořklejší jsou, a tím snáze se jejich vztek dá nasměrovat na obětní beránky. Ekonomické utrpení často podněcuje tu nejhorší bigotnost. Je pravda, že někteří Trumpovi voliči jsou dobře postavení a mnozí z těch nejchudších zase volili Clintonovou, ale jak jasnozřivě varoval dokumentarista Michael Moore, ty oblasti, které byly nejvíc zničené orgiemi volného trhu a globalismu – Pensylvánie, Ohio, Michigan nebo Iowa – překypovaly vztekem a „viděly v Trumpovi příležitost stát se lidským Molotovovým koktejlem, který by s chutí vrhli do systému, aby ho rozbily na kousky“. Právě tyto oblasti byly pro Trumpovo vítězství rozhodující.

V posledních šesti dekádách a především pak v uplynulých patnácti letech nekončící války proti teroru obě politické strany rukou společnou vybudovaly hrozivý a bezprecedentně invazivní systém autoritářské moci doprovázený neomezenými pravomocemi státu.

Ve výsledku tak prezident USA velí rozsáhlému arzenálu jaderných zbraní, které dokážou zničit planetu hned několikrát; velí nejvražednější a nejrozpínavější vojenské síle, jaká kdy v lidských dějinách vznikla; má zákonné právo vést v tajnosti četné války, věznit lidi bez soudů a vraždit lidi, včetně občanů USA, podle svého uvážení a bez jakéhokoli dohledu; domácí agentury prosazující zákon jsou utvářeny tak, že připomínají polovojenské armády; neustále rozšiřované pravomoci státu umožňují kohokoli uvěznit mnohem snáze než ve většině západních zemí; systém elektronického špiclování byl účelově stvořen tak, aby byl všeobjímající a bezbřehý, což platí i pro území USA.

Všem, kdo před nebezpečími těchto pravomocí vždy varovali, se obvykle dostalo jen odmítnutí s tím, že lídři, kteří celý tento systém kontrolují, jsou přece laskaví lidé plní dobrých úmyslů. A následovalo varování občanům, aby byli rádi, že mají takové lídry, jaké mají, protože by se kontroly nad tím vším někdy mohl zmocnit i někdo méně dobrosrdečný. Ten den nyní nadešel. Nezbývá než doufat, že spolu s ním přijde i podnět ke společnému, napříč ideologickými a politickými liniemi vedenému úsilí tyto pravomoci konečně omezit. V první řadě nikdy neměly ani vzniknout, ale nyní je opravdu třeba začít jednat.

Spojené státy, stejně jako Británie a další západní země, už před mnoha lety nastoupily cestu, která prakticky zaručovala kolaps elitářské moci a vnitřní implozi. Od invaze do Iráku přes finanční krizi z roku 2008 až po všeobjímající rámec soukromých věznic a nekonečných válek, směřovaly společenské benefity takřka výlučně právě k těm elitním institucím, které nesou zodpovědnost za selhání systému na úkor všech ostatních.

Bylo jen otázkou času, kdy nastoupí nestabilita, zpětná reakce a rozklad. Brexit i Trump neomylně naznačují, že tento čas nastal. Otázkou jen je, zda budou obě tyto kataklyzmické události vyvrcholením procesu, nebo jen jeho počátkem. A o tom pro změnu rozhodne, zda se někdo z těchto lekcí – skutečně do hloubky – poučí, nebo bude realitu ignorovat a ponoří se do obviňování všech kolem.

(Zkráceno z The Intercept)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami