V tom vězení děda čeká… Na co vlastně čeká? O svou vlast – SSSR – nepřišel ze své vůle. Jinou mu nedali. Česko mu nic neslibuje, ale periodicky píše dědovi dopisy. Děda chce, aby ho poslali do Štrasburku – tam se dále bude dovolávat pravdy, tranzitem projet Česko, které se stalo tak nepohostinným.
Pravdu začal děda hledat dávno. V době rozpadu SSSR žil v Kazachstánu. Po rozpadu odjet nemohl – matka byla těžce nemocná. Po smrti matky se chtěl vrátit do Ruska. Ale ouha.

Rusko ztělesněné náčelníkem odboru občanství N. Smorodinem mu v r.2007 odpovědělo: je třeba předložit dokument potvrzující totožnost; ověřený dokument, potvrzující odjezd k trvalému pobytu; dokument s potvrzením o odhlášení se z registrace…

Děda sbíral a odesílal dokumenty; v odpovědi chtěli poslat ještě něco…
Nakonec vše podivně zamrzlo na tom, že k přestěhování do RF je třeba vzdát se občanství Kazachstánu a ztratit důchod – jediný zdroj existence. Děda na to nepřistoupil. Ano, mohl přijet do Ruska a žít na krku u syna, ale děda ani na to nepřistoupil – neumí být darmojedem. Takový je to umanutý děda…

Korespondence s budoucí vlastí – Ruskem – trvala několik let, až se děda na všechny vykašlal a odjel do Štrasburku (PŘES Česko) hledat pravdu. Hledal ji taky i pro svého otce, který padl ve Velké Vlastenecké v důstojnické hodnosti, ale do náležitých seznamů padlých důstojníků se kdoví proč nedostal.

V archívních materiálech se totiž nikde nepíše, odkud byl v r.1941 Medveděv starší povolán do armády.  Zmatek v dokumentech byl příčinou toho, že otec Medveděva nebyl zapsán do Památeční knihy účastníků druhé světové války, a to znamená, že jeho příbuzní, včetně našeho hrdiny, nemají právo na žádné výhody.

Několik slov o otci Alberta Medveděva. Existuje potvrzení, vydané centrálním archívem ministerstva obrany RF v r.2008. V něm se uvádí: Pavel Medveděv, nar. 1898, se stal rudoarmějcem 27. Října 1917. Ve věku 21 let dostal stranický průkaz Celosvazové komunistické strany (b) č.0001037. Od března do prosince 1918 – rudoarmějec  25. Čapajevovy divize. Dále: účastník kurzu, vojenský komisař pluku, politický vedoucí… V r.1925 byl vojenským komisařem kozáckého pluku. A v r.1941 – znova do služby… Poslední hodnost – zástupce náčelníka politického oddílu 65. Střelecké divize. Padl v březnu 1942. Místo pohřbení neznámé.

Jako bývalý voják mohu říct, že životopis otce Alberta Pavloviče je opravdu hrdinský. A to, že není v památečních knihách, bez památky pohřben neznámo kde – je plně v duchu sovětské i ruské skutečnosti: jak je již pravidlem, u nás ocenění a hodnosti dostávají lotři a mizerové.

Česko navrhuje Albertu Medveděvovi odjet do…Kazachstánu. Jenže tam ho už nikdo nečeká. Tam mu navrhli odjet do Ruska. Jak je ale vidět, Rusko také nechce vidět Medveděva jako svého občana. Zdá se, že v Rusku už je Medveděvů více než dost.

Zatímco trvá mdlá korespondence mezi dědou a českým ministertvem vnitra, s rukými byrokraty, zdraví se nezlepšuje: děda chodí o holi, téměř ohluchnul, téměř ztratil zrak…

Prostě, nikdo ho nepotřebuje.

V r.2010 požádal v Česku o azyl. Odpověděli mu odmítnutím.
S vysvětlením: po rozpadu SSSR si každý mohl vybrat občanství, ale Medveděv toho práva nevyužil.

Argument Medveděva, že on nemohl odjet do Ruska kvůli nemocné matce, český úředník jménem Haišman ignoroval. Tento úředník v odpovědi na žádosti a oznámení dědy píše, že V Kazachstánu i v Rusku u něj byla možnost obrátit se k odvolacím soudům, k ombudsmanovi, k jiným instancím… A vůbec – když není pronásledován z politických důvodů, tak mu žádný azyl Česko dávat nemusí.

Jak říkal soudruh Lenin, formálně – správně, doopravdy – výsměch.
…Nedávno se děda obrátil k soudu v Hradci-Králové: podal odvolání proti odmítnutí azylu v Česku a pořád doufá, že se mu podaří dostat do Štrasburku.
Čeká na odpověď.

V 72 letech se možná taky už nedočká…