Dnes je úplně normální, že lidé s postižením tělesným, či duševním pracují, vzdělávají se a jsou plnohodnotnými členy našeho společenství. Vznikly neziskové organizace, různé asociace a i stání organizace, které nabízejí pomoc, media se snaží o systematickou výchovu tak, aby nedocházelo k diskriminaci handicapovaných. Postupně probíhá reforma psychiatrie, aby i tito lidé mohli žít mezi námi a nemuseli být zbytečně izolováni na klinikách. Naše společnost se změnila a podává ruku odlišnosti. Pro někoho pomalu, pro jiného zbytečně, ale podává ji.

O to větším protikladem se jeví otvírání ústavů pro seniory. Média přinášejí reportáže, jak ten, či onen hejtman slavnostně přestřihává pásku v novém domově důchodců. Moderní dům s ohromnou kapacitou, kde se o naše blízké bude starat tolik a tolik odborníků. A stále je zařízení pro seniory, jak se dnes ústavům pro přestárlé hezky říká, málo. Vždyť starých lidí, kteří nám vydělali na náš pohodlný život, přibývá. Doma je mít nemůžeme, musíme chodit do práce, přeci musíme mít auto, jet na dovolenou, i kdybychom si na ni měli vypůjčit, anebo představte si tu hrůzu, kdyby naše dítě kvůli nějakému starému člověku přišlo o svůj pokoj. Ještě by o nás sousedi řekli, že jsme „socky“. Znatelné vyhranění společnosti proti starým lidem započalo někdy asi před deseti lety. Mezi první veřejné negativní projevy namířené proti této skupině obyvatel patřilo i předvolební video „Přemluv bábu!“ Již pejorativní název napovídal, že se jedná o lidi méněcenné, které není třeba ani slušně oslovit. Obsah byl klasicky politicky motivován, ovšem forma podání byla přímo ukázkově nechutná. Urážela seniory od začátku do konce. Od té doby se negace namířená vůči starým lidem jen prohlubuje. Pokud média hovoří o této skupině lidí, mluví o zvýšení důchodů, na které stát nebude mít v brzké době peníze, o nutné péči, kterou potřebují a tím nám ukrajují ze společného koláče určeného na zdravotní a sociální zajištění, nebo že se perou o slevu v Kauflandu. Kdy jste naposledy viděli reportáž o seniorech, kteří jsou aktivní, chodí do práce, účastní se veřejného života v obci, baví se?

V této společenské atmosféře se objevil virus, způsobující nemoc, která, pokud se nepohlídá její šíření, zapříčiní tragické přetížení nemocnic spojené s vysokou úmrtností. Zavřeli nás doma, nasadili nám roušky a zarazili nám zábavu. Od samého začátku, nejprve pozvolna, ale jak virus ustupuje, stále hlasitěji se ozývají hlasy, že opatření jsou zbytečná, ekonomika kolabuje, nemůžeme za hranice, upírají nám naše práva a svobody a proč vlastně? Vždyť na tu nemoc umírají jen staří a nemocní, ti kteří mají před sebou stejně jen pár let života! Ti, které jsme strčili do ústavů, klidně mohou zemřít, jsou staří, pobírají důchody, musí se o ně někdo starat a my přeci máme právo na svobodu.  Svoboda člověka není a ani nemůže být absolutní, tam kde svoboda jednoho začíná, svoboda druhého končí. Znamená to tedy v podání těchto křiklounů, že jejich svoboda pohybu je důležitější, než svoboda starých lidí dožít těch pár let, jak určuje příroda, či Bůh? A vědí, že ke každému právu patří i povinnost? Například nediskriminovat na základě pohlaví, věku, rasy…  Dokonce jeden lékař prohlásil, že řešením by bylo svést staré lidi do nějakých lázní a tam je izolovat. A co by se stalo, pokud by svobodně odmítli? Internujeme je násilím, protože naše svoboda začíná a jejich končí?  Nepřipomíná vám to doby minulé? Pokud jste před třiceti lety neměli správný názor, šup s vámi na okraj společnosti, nebo do Jáchymova. Nebo doby ještě hlouběji v minulosti, kdy jste pro svoji rasu, vyznání, nemoc či stáří mohli být beztrestně zabiti pro blaho Říše? Brrrr, ještě, že do důchodu máme hodně daleko.  Jenže hrůza, my přeci také stárneme, a co bude za dvacet, třicet let, až budeme nepotřební a naše děti, či vnuci  budou tvrdit, že náš život klidně může skončit o pár let dříve, protože oni mají právo na svobodu. Nezbývá nám než doufat, že těch ústavů pro nás bude dostatek a naše společnost i přes výchovu dětí v přesvědčení, že není nikdo důležitější, než jsou oni sami, vyprodukuje dostatek empatických, slušných, obětavých a špatně zaplacených pracovníků sociálních služeb.

Helena Siwková