A tak jsem loni na jaře dostala žlučníkový záchvat. S pomocí prášků a babských rad jsem ho zvládla a na bolesti rychle zapomněla. S podzimem přibylo stresu a dietní chyba v podobě mastného bramboráku s česnekem stačila, aby se žlučník ozval znovu. Vydržela jsem měsíc a pak jsem se musela dostavit k obvodní lékařce. Tentokrát se ale paní doktorka nedala umluvit a já mazala na chirurgii.

O naší nemocnici jsem v poslední době mnoho hezkého neslyšela. Pouze stesky na mladé arogantní lékaře. Já ale skoro celý život pracuji s mladými lidmi a nemám tyto řeči moc ráda. My jsme si také chtěli dělat věci po svém a říkalo se o nás ledacos.  Nakonec, moje gynekoložka a obvodní lékařka jsou také mladé a opravdu jsou to úžasné ženské, které ne jenom zvládají skvěle svojí profesi, ale mají i rodiny. Vyzbrojena tímto přesvědčením a vědomostmi o špatně placené náročné práci lékařů, celá zkroucená bolestí, jsem vyrazila do nemocnice.  Lékař v ordinaci byl mladý a již od pohledu značně odměřený. No byl pátek, nebylo se co divit. Vyšetřil mne, poslal na rentgen a ultrazvuk. Po návratu mi sdělil, že je vše v pořádku, žádný kámen nevidí, ale já že tu bolest líčím tak sugestivně… V tom se zarazil, a řekl: „špatně jsem se vyjádřil.“  V nemocnici jsem již zůstala.  Kolika byla rozehnána a já odcházela s doporučením na gastroskopii a terminem na kontrolu.

Můj muž mi navíc z vlastní iniciativy a díky známostem zařídil CT vyšetření, kde mne znovu celou vyšetřili a nabídli mi operaci. Já jsem poděkovala a omítla, že jdu na kontrolu k nám a pokud bude nutná operace, alespoň budu doma a ne 150 km daleko. Já jsem totiž trošku zásadová a ta protekce mi nebyla úplně po chuti a také jsem trochu pyšná na to, že u nás v Brodě máme stále funkční nemocnici.  Slovy mé matky „úplně blbá.“

Po Vánocích jsem se všemi výsledky dorazila do naší nemocnice, kde mi sdělili, že mám ve žlučníku asi písek, který není vidět a nejlepší bude operace. Termín byl za tři týdny.  Nástup v neděli, operace v pondělí. V pátek před nástupem jsem přišla sepsat všechny potřebné papíry a zarazil mne přijímající lékař, když mi řekl, že na zprávě z CT mám doporučenou kolonoskopii.  Nic jsem o tom nevěděla, zprávu viděl i lékař, který mi dával termín operace, takže nevím co s tím. Pan doktor jen pokrčil rameny, znovu mne prohlédl a vše jsme ukončili.

V neděli jsem s malou dušičkou nastoupila na chirurgické oddělení, odpoledne dostala obávaný klystýr, večer injekci do břicha a prášky na spaní. Ráno mi dali další prášky, a jelikož nejsem na uklidňující léky zvyklá, připadala jsem si jako „blbeček“, kolem kterého se stále něco děje a on neví co. V tomto stavu jsem čekala na operatéra, ale místo něho se dostavil ošetřující lékař a s úsměvem na tváři mi sdělil, že operace nebude, protože nejprve musí být kolonoskopie, prý aby bylo vše prověřeno. Zírala jsem za ním jako vyoraná myš. Proč mi to neřekli při objednání? Mohla jsem mít všechny výsledky hotové. Má otázka vyšuměla v lékařově odchodu. Dostala jsem oběd a po něm mi přišli říci, že nejbližší termín na kolonoskopii je ve středu, operovat se bude ve čtvrtek. Nelíbilo se mi to, ale co se dalo dělat. Divné bylo, že mi dali jídlo a následující den projímadlo, po kterém jsem byla na toaletě asi dvacetkrát. Večer jsem byla přesvědčena, že kdybych se podívala na svůj zadek, podoba s orangutanem by byla vice než značná.

Ve středu ráno při vizitě mi opět přišlo divné, proč mi pan primář říká, že absolvuji vyšetření a pak se rozhodne o schválení operace.  CT vyšetření neukázalo žádný problém a ta kolonoskopie je jen pro sichr. Nijak jsem to nerozebírala, čekalo mne něco ošklivého a mojí hlavní starostí bylo, zda mne trochu přispí, protože kdo toto vyšetření zažil tzv. naživo ví, o co jde.  Výsledky byly v pořádku a já se vracela na oddělení s přesvědčením, že zítra už budu mít vše za sebou.  Jaké bylo moje překvapení, když mne na pokoji čekal oběd, kašovitá strava, ale byl tam. To mi zase budou dávat klystýr, to už je jak ve Švejkovi. Vysvětlení přišlo záhy. Opět se dostavil pan doktor a s úsměvem mi sdělil, že ve čtvrtek na operaci nejdu, protože nejsem na rozpisu a druhý den mi pošle jiného lékaře, ať se s ním domluvím, zda mne odoperují v pátek. Na mou poznámku, že je to další den navíc, za odchodu jen prohodil, ať se nebojím, že vše stihnu. To už moje pochopení k přetíženým a špatně placeným lékařům začínalo dostávat vážné trhliny.

Chvíli se mi vše převalovalo v hlavě a pak jsem vyrazila za lékařem pro další informace.  Přišla jsem na sesternu, kde seděli tři. Mladí, dobře vypadající, sebevědomí, přesně jak to má u mladých lidí být. Slušně jsem pozdravila a čekala.  A ono nic, ani jeden z nich se na mne neotočil, nikdo neodpověděl na pozdrav a dál pokračovali v soukromém rozhovoru. To mne dorazilo.  A tak jsem nejblíže sedícího lékaře požádala, aby mi připravil propouštěcí papíry, že odcházím. Překvapeně souhlasil a za chvíli přišel za mnou na pokoj, zda mu to mohu vysvětlit. Tak jsem mu vyhověla a již nikoli chápavě, ale důrazně. Dokážu pochopit, že lékař udělá chybu, nepřečte si doporučení k dalšímu vyšetření a já pak musím čekat v nemocnici tři dny, ale abych si ještě domlouvala, zda a kdy mne odoperují, to opravdu ne. Lékař odešel a vzápětí se vrátili dva. S tvrzením, že přeci jenom napsaná na čtvrtek jsem a pokud chci, tak na vše zapomenou a odoperují mne. V tom okamžiku jsem měla před očima rudo a vzpomněla si na přítelkyni, která mi radila, ať si před operací na břicho černou fixou napíši „žlučník“, aby mi nevzali „slepák“.  V nemocnici, kde pravá ruka neví, co dělá levá, se operovat nedám.  Tolik neschopnosti a arogance jsem snad ještě nezažila.  Žlučník mne sice bolí dál, ale naštěstí existují známosti a soukromé kliniky.

Bc. Helena Siwková