Způsobily to vážné ekonomické potíže plynoucí z Moskvou naordinované orientace na těžký - a zvláště zbrojní - průmysl. Dělníci sice vydělávali značné peníze, ale neměli je za co utratit, protože lehký průmysl, který vyráběl spotřební zboží, byl utlumen.

O tom, že se chystá měnová reforma, probleskovaly na veřejnost různé fámy. Komunisté to ale odmítali. Ještě v pátek 29. května 1953 ve svém rozhlasovém projevu tehdejší prezident Československa Antonín Zápotocký prohlásil: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ Den poté se ukázalo, že prezident lhal.

V zájmu utajení „krádeže století“ byly v Sovětském svazu již v předstihu vytištěny nové československé bankovky. Režim se na ni chystal od poloviny roku 1952 a s blížícím se koncem května zemi křižovaly tajné transporty s bednami nových peněz.

Ještě v roce 1953, osm let po druhé světové válce, byl stále nedostatek zboží pro uspokojení základních potřeb. Stále existoval přídělový systém, zavedený za protektorátu v roce 1939. Kdo potřeboval koupit nějaké zboží, musel buď kupovat na volném trhu za vyšší ceny, nebo získat přídělové lístky. Potíží se zajištěním základních potřeb a spotřebního zboží pak měli komunisté po celých pětatřicet let.

Tříkilový bochník chleba bylo na přídělový lístek možné koupit za 12 Kč, ve volném prodeji stál 50 Kč.

Přídělové lístky ovšem dostávali jen někteří a v omezeném množství, nepřátelé státu, kterými tehdy byli někdejší továrníci, bankéři, boháči, živnostníci nebo akcionáři, nedostávali nic.

Výroba se řídila centrálním plánem pod taktovkou Sovětského svazu. Budoval se socialistický průmysl i socialistické zemědělství, platy rostly, nezaměstnanost neexistovala, ale ke koupi toho bylo pramálo.

Peníze se ale, jak známo, jíst nedají a jejich převýdej či nadměrné „tištění“ obvykle končí inflací, znehodnocením měny nebo jako v roce 1953 měnovou reformou.

Sobota 30. května 1953 byla posledním dnem pracovního týdne. Byl to také den po výplatě v plzeňské Škodovce. Po návratu z práce čekal na všechny šok. Po sedmnácté hodině předseda vlády Viliam Široký oznámil ve stejném rozhlase, kde dva dny předtím předseda vlády Zápotocký tvrdil, že žádná měnová reforma nebude, že reforma právě začala. Prezentováno to bylo jako vítězství pracujícího lidu a úder buržoazii, ale jednoznačně šlo o znehodnocení úspor občanů a propadnutí vázaných vkladů všech. Škodovákům zbylo z výplaty jen pár korun.

Občan, který nespadal do kategorie živnostníka či boháče, mohl vyměnit pouze 300 Kčs za 60 Kčs nových, tedy v kurzu 1:5. Ovšem vyvolené osoby z řad stranických funkcionářů, důstojníků armády a milicionářů mohly v tomto poměru vyměnit i více.

Největší množství peněz v hotovosti bylo vyměněno v poměru 1:50, za každých 100 starých Kčs příjemce dostal 2 nové Kčs. Stejně tak hotovost v pokladnách podniků a jiných organizací byla směněna v poměru 1:50. Živnostníci tak přišli o svůj provozní kapitál a v podstatě díky tomu byli předurčeni ke krachu.

Peníze uložené na vkladních knížkách byly měněny odstupňovaně. U vkladu do 5 tisíc Kčs byl použit poměr 1:5, u vkladu od 5 tisíc do 10 tisíc pak poměr 1:6,25. Vklady vyšší než 10 tisíc pak v poměru 1:75.

Veškeré dluhy u peněžních ústavů byly ale přepočteny poměrem 1:5. Vklady se reformou znehodnotily, ale dluhy zůstaly a musely být spláceny i nadále.

Výměna bankovek pak probíhala od pondělí 1. června 1953. Na výměnu, doprovázenou silnými emocemi, dohlížely komise jmenované okresními národními výbory. Střediska byla hlídána vojskem.

Pouhých pět let postačilo komunistům, aby přivedli vyspělou a válkou nepříliš poškozenou československou ekonomiku na pokraj hospodářského krachu. Neracionální hospodářský systém a nesmyslné ideologické zásahy do ekonomiky vytvořily obrovský státní dluh.

Měnová reforma šokovala národ ujišťovaný nejvyššími představiteli, že k ničemu podobnému nedojde. Pomohla sice komunistům ekonomicky přežít, zároveň ale spustila první velké protesty proti jejich vládě.

Známé „Plzeňské povstání“ bylo největší z více než 130 stávek a nepokojů, které se v Československu ve dnech 2. – 5. června 1953 odehrály. Do povstání se zapojilo na 20 000 osob, které na necelý den ovládly značnou část města a až večer jejich neposlušnost potlačily přivolané ozbrojené posily.

Během Plzeňského povstání bylo na obou stranách zraněno na 250 osob.

Ihned po potlačení povstání začalo zatýkání a příprava politických procesů (nejen v Plzni, ale ve všech místech, kde demonstrace propukly). Přímo v Plzni bylo zatčeno okolo 650 osob, dále na Ostravsku 84, v Praze 61, ve Strakonicích 18 či ve Vimperku 9 osob. V Plzni samotné se v červenci 1953 konalo 14 politických procesů, ve kterých bylo odsouzeno 331 osob.

Došlo i k mimosoudním perzekucím. U lidí byly zjišťovány jejich postoje, docházelo k propouštění ze zaměstnání či nucenému vystěhování

Po Plzeňském povstání následovaly další nepokoje i v ostatních komunistických satelitech. O dva týdny později došlo k povstání v tehdejší NDR, později pak k dělnickému povstání v polské Poznani a k Národnímu povstání v Maďarsku.

Komunisté ale všechny tehdejší protestní akce krvavě potlačili. Ale to už je jiná kapitola.

Na vázaném trhu nesměli nakupovat:

• vesničtí boháči (kulaci) a příslušníci jejich domácností včetně dětí a mladistvých (i když pracovali ve státním sektoru, nebo byli v důchodu),
• soukromí podnikatelé (řemeslníci, obchodníci,
• živnostníci) s námezdní pracovní silou i bez ní,
• důchodci-vyšší státní úředníci z let před rokem 1945 (velitelé četnictva a policie),
• prezidenti a víceprezidenti zemských úřadů,
• vrchní státní zástupci, hejtmani) a vdovy po těchto osobách,
• takzvané zbytky kapitalistických živlů (bývalí továrníci, bankéři, akcionáři, členové správních rad apod.)

Ivan Bednář