Bez povšimnutí veřejnosti tak Bundestag minulý týden rozhodl zpřísnit tzv. podněcovací klauzuli, která v budoucnu učiní za určitých okolností trestným činem i popírání či „hrubé“ zlehčování nebo schvalování válečných zločinů.

Na rozdíl od předchozích úprav ohledně kriminalizace takzvaných trestných činů z nenávisti, které byly obvykle masově propagovány v médiích, nedošlo k žádnému vyjádření vládních stran k poslední reformě, o níž jako první informoval Legal Tribune Online. Vlastní legislativní proces také vyvolává dojem, že reforma, která je v současné době vzhledem k ukrajinskému konfliktu vysoce výbušná, měla projít parlamentem co nejtišeji.

Novou úpravu minulou středu připojil k návrhu zákona právní výbor Bundestagu, který se ale v té době oficiálně zabýval zcela jiným materiálem. Vzhledem k tomu, že tento návrh již prošel prvním čtením ve Spolkovém sněmu dne 13. října, mohl být poté přijat ve druhém a třetím čtení ve čtvrtek večer jako poslední bod programu pod názvem „Změny spolkového centrálního registru“. Bez jakékoli zmínky v médiích.

Schvalování válečných zločinů se v Německu již trestalo. Pro popírání či bagatelizaci takových činů to však platilo jen výjimečně, a to když se jednalo o genocidu za nacistické éry. Spolkový ústavní soud toto výjimečné pravidlo pro případy popírání holocaustu v letech 2009 a 2018 schválil s odkazem ke zvláštní historické odpovědnosti Německa.

A objevují se první reakce.

Profesorka trestního práva Elisa Hovenová říká, že „každý, kdo komentuje kontroverzní konflikty současnosti, musí v budoucnu počítat s uvězněním“. Nová verze nenávistných projevů v § 130 prý ohrožuje kritickou debatu. Pokud to zákonodárný sbor dodatečně neupraví, hrozí podle Hovenové, že se justice zpolitizuje. Přikládám plné znění její interpretace „náhubkového zákona“:

„Lhaní samo o sobě není zločinem. Dosud se mohla šířit nepravdivá tvrzení o politických rozhodnutích nebo historických událostech, aniž by se o to soudy zajímaly. Existovala jedna výjimka: popírání holocaustu. Skutečnost, že schvalování, popírání a zlehčování genocidy Židů za nacionálního socialismu je trestný čin, je s ohledem na německou historii nepochybně oprávněná. To, o čem rozhodl Bundestag minulý čtvrtek kolem 23:00 (!) bez veřejného projednání (!), není tedy nic menšího než malá revoluce v trestním právu.

Podle nového odstavce 5 v § 130 německého Trestního zákoníku (StGB ) bude popírání nebo hrubé zlehčování jakékoli genocidy, zločinu proti lidskosti nebo válečného zločinu potrestáno odnětím svobody až na tři roky nebo peněžitým trestem – a to bez ohledu na to, kde a kdy došlo k trestnému činu. Výrok pouze musí být klasifikován jako podněcování nenávisti např. vůči národnostní nebo etnické skupině a narušující veřejný pořádek. Historik, který zlehčuje napoleonské války, by tedy neměl být stíhán. V současných konfliktech, zvláště když „narušení pořádku“ není empiricky zkoumáno soudy a dosud jen zřídka představovalo seriózní nápravu, se nabízí velký prostor pro libovůli.

Velkým problémem nového nařízení je, že trestá například popírání nebo zlehčování válečných zločinů, které jako takové dosud soud neurčil! Pokud někdo na Facebooku napíše, že zločiny v Buči zinscenoval Západ, muselo by nový trestný čin prošetřit státní zastupitelství. Příslušný okresní soud by pak musel zkoumat, zda skutečně došlo k válečným zločinům, protože obviněný zločiny podle mezinárodního práva popírá. Přesně k tomuto objasnění ve skutečnosti dochází u Mezinárodního trestního soudu, vybaveného specializovanými vyšetřovacími týmy a nejlepší technikou, v řízeních se stovkami svědků z válečných oblastí. Dokazování zločinů podle mezinárodního práva je velmi složité. Málokdy se tolik lže jako ve válce, důkazy se zakrývají nebo manipulují, svědci se hledají obtížně a právní zařazení není vždy snadné. Je mi záhadou, jak se s tímto úkolem má vypořádat německý okresní soud.

A je tu ještě jeden faktor: dokud mezinárodní zločin jako takový nebyl konstatován soudy, proč by nemělo být dovoleno jej „popírat“? Minulost nám ukázala, že o válečných zločinech se uvádí mnoho věcí, které nejsou pravdivé. Možná si někteří čtenáři ještě pamatují „inkubátorovou lež“ ve válce v Iráku. Vyprávění o iráckých vojácích, kteří prý vyházeli předčasně narozené děti z inkubátorů a nechali je zemřít na zemi během invaze do Kuvajtu v srpnu 1990, byl dokonce projednáván v Radě bezpečnosti OSN. Později se ukázalo, že všechno byla lež, součást PR kampaně zadané kuvajtskou exilovou vládou. Zejména ve válce, která je obzvláště náchylná k nepravdám, je kritické zpochybňování informací povinné – alespoň pro novináře. A pokud obvinění ještě nebyla prozkoumána a potvrzena soudem, neměl by být potrestán nikdo, kdo je neuzná.

Bude také zajímavé sledovat, jak se nový německý zákon hodlá vypořádat s prací mezinárodních obhájců v trestních věcech, kteří válečné zločiny v zájmu svých klientů zpochybňují nebo je alespoň uvádějí na pravou míru. Nebo co na to profesorka mezinárodního trestního práva, která „popírá“ válečné zločiny, protože z jejího právního posouzení vyplývá, že jde o občanské zločiny (protože ne každý zločin spáchaný ve válce je válečným zločinem)?

Zákonodárce vysvětluje nové nařízení tím, že musel implementovat právo EU. Ale to je pravda jen částečně. Je správné, že existuje „Rámcová rezoluce o trestním právu potírání určitých forem a projevů rasismu a xenofobie“, jejíž ustanovení prý Německo do německého práva transponovalo „nedostatečně“. Skutečnost, že evropské právo stále více zasahuje do vnitrostátního trestního práva, je skutečně významný problém. Zde by ale byla alespoň možnost smysluplně omezit požadovanou trestní odpovědnost. Podle odstavce 4 rámcového rozhodnutí mohou členské státy omezit trestní odpovědnost na popírání nebo hrubé zlehčování takových mezinárodních zločinů, které mezinárodní soud „definitivně určil“.

Bez tohoto omezení bude do budoucna jakákoli kritická debata o válečných zločinech v doutnajících konfliktech probíhat pod Damoklovým mečem trestního stíhání. Zákonodárce by to měl urychleně zlepšit – ve veřejném řízení, které zohledňuje rozsah rozhodnutí pro zpřísnění trestního práva. Jako společnost se musíme zamyslet nad tím, jak politické by mělo být naše trestní právo a zda skutečně nejsme schopni snést nevhodné a kritické výroky bez toho, že bychom volali po vyšetřování státním zastupitelstvím.“, varuje Elisa Hovenová, profesorka trestního práva na univerzitě v Lipsku a soudkyně Ústavního soudu Svobodného státu Sasko.

Kromě pochybného textu nového zákona je problematický i způsob schválení této právní úpravy. V ČR tuto metodu označujeme jako „přílepek“. Svého času ji za protiústavní prohlásil český Ústavní soud, když v přezkumném řízení zrušil část zákona o dluhopisovém programu na vypořádání schodku státního rozpočtu, do něhož poslanec Michal Doktor (ODS) „přilepil“ odškodnění vkladatelů zkrachovalé Unionbanky nad rámec do té doby platných zákonů.

U nás současná vláda a pod jejím vedením pracující aktivističtí příslušníci orgánů činných v trestním řízení také gumově ohnuli paragraf o genocidě. A první soudy už probíhají. Zamysleme se nad strachem, kterým jsou tato zpřísnění vedena. Kdo potřebuje zákon proti lži? Ten, kdo sám lže a nechce, aby jeho lži byly zpochybňovány. Nazve tedy lží, dezinformací či podněcováním nenávisti odlišný názor, který bere jako ohrožení. Nenávistí jsou vedeni hlavně předkladatelé gumových zákonů proti svobodě slova. Nenávistí vůči oponentům a strachem z pravdy.

Není snad historie plná kritiků válek, kteří byli v řevu bitvy ostrakizováni jako zrádci a o desetiletí později byli povýšeni na hrdiny? Poté, kdy se zvedla válečná mlha zastírající rozum?

Vracíme se v čase – a Němci by to měli vědět lépe než kdokoli jiný.