Kdo jsou to ti „vlastní lidé“ vlády? Kdo je to ta rozkládaná „společnost“? Proč mají i pro někoho „špatné“ a pro jiné „dobré“ zákony platit „stále“? Jak „spravedlivá“ má být společnost? Podle jakých pravidel? Proč „spravedlivě“ někoho zvýhodňující zákony mají platit stále?

Argumentace použitá v citovaném článku může být přesvědčivá v použitém zúženém kontextu. Tak ho zkusme rozšířit. Na všechny procesy a celou společnost a trochu delší dobu… Kdysi tady skoro pro všechny platila jiná „neměnná“ pravidla. K společensky nejnebezpečnějším pravidlům patřila ochrana „socialistického vlastnictví“ a k nejhorším trestným činům „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Jestliže někdo ukradl pár pytlů cementu, mohl být odsouzen. Někteří (dojiči socialismu), kteří nakládali se socialistickým vlastnictvím jako by bylo jejich, mohli být odsouzeni, pokud si na ně někdo na vlastní riziko troufl. Společnost to byla nesvobodná. Pak došlo k procesu, který změnil na věčné časy nezměnitelná pravidla. Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví se změnilo na hlavní bod nové politiky. Rozkrádalo se svobodně, „utíkalo se před právníky“, pravidel bylo málo a měnila se jen velmi pomalu pod tlakem nepřehlédnutelné neúnosnosti. „Takže teď si může každý koupit třeba hotel?“, tázal se redaktor Československé televize. Ano může. Může si na to svobodně půjčit v bance v socialistickém vlastnictví. Vracet to nemusí, protože rozkrádání socialistického vlastnictví už není trestné. Banky po okraj naplněné dluhy byly pak svobodně sanovány z veřejných prostředků a svobodně prodány zahraničním soukromým subjektům jako téměř bezplatný pronájem obchodu s penězi v ČR. Nově banky už jen tak někomu nepůjčí. Ale když se dostanou do úzkých platí ono známé „too big to fall“, příliš velké, aby padly, aby je stát mohl nechat padnout. Vláda je opět bude sanovat z veřejných prostředků a pak opět nechá zprivatizovat. Je to jejich vláda a jejich spravedlnost. Ostatně na těch velkých je závislých mnoho malých, a na těch malých všichni ještě menší. A vláda nechce padnout, ať je čí je.

Ve „spravedlivé společnosti“ je třeba udržovat nízké mzdy a z nich odvozené nízké důchody. Jinak by spravedlivě nemohli svobodně prosperovat ti, pro které se za nízké mzdy pracuje. Ale za nízké mzdy a nízké důchody se toho nedá mnoho koupit zvláště při svobodně vyšponovaných cenách monopolně dodávaných základních komodit. Takže spravedlivě prosperují jenom někteří. Ostatní přežívají, hladem zatím neumírají, vývoj nešel jelcinovským tempem. Na těch ostatních ostatně nezáleží, protože vláda spravedlivě není jejich. Mohou snad něco změnit? Tak proč se jich bát. Stačí jim před volbami dodat nová hesla a stále je opakovat ve svobodných médiích. Tech pár exotů, kteří se to snaží změnit nemá peníze, moc a společný program. Za těchto okolností je společnost stabilní, není rozkládána. Je svoboda, každý si může koupit hotel. Některým se daří, protože se nezdržují plozením dětí a ti, jimž se daří méně, děti neplodí, aby se jim nedařilo ještě méně. Zda zůstanou pravidla neměnná až se zde rozmnoží příchozí, kteří mají svá pravidla, toť otázka. Pokud budou vlády nadále tvořeny sloužícími těch nejsvobodnějších, není nadále třeba pro rozklad společnosti nic dalšího činit. Znovu se prokazuje, jak se Klement Gottwald hluboce mýlil, když prosazoval tezi, že „republika není dojná kráva“, ačkoli věděl, že již byla, jen nevěřil, že zase bude.