Z toho, co jsme se dověděli o souvislostech rezignace Ivy Brožové se zdá, že nezávislost soudní moci na moci výkonné a zákonodárné, o kterou se významně zasloužila, přetrvá.

Nadcházející personální změny ve vrcholných soudních institucích jsou zřejmě promyšleny a předjednány nezávisle na přáních či ambicích politiků. Což je jedině dobře.

Poučka o tom, že podmínkou dobrého fungování demokracie je nezávislost jednotlivých pilířů, na kterých stojí, neznamená automaticky, že se moc výkonná nepokusí podmanit si moc soudní anebo že moc soudní nezkusí ovlivňovat moc zákonodárnou anebo naopak.

Vzájemné vymezování se ústavních institucí a hlídání si své nezávislosti je pak nezbytné především tehdy, když si některý ze zmíněných pilířů uzurpuje příliš velkou moc anebo když některý naopak kolabuje.

Co bylo vždy zřejmé Ivě Brožové, nedocházelo občas veřejnosti, která si obraz o konfliktech mezi ní a politiky vytvářela z komentářů, kterými se část žurnalistů snažila zalíbit jedné straně sporu, tedy politikům.

Mediální obraz předsedkyně Nejvyššího soudu, coby ženy, která se ze všech sil drží výnosného koryta, byl produktem politické lobby, které vadilo, že nemá Nejvyšší soud pod kontrolou.

Iva Brožová po sobě v českém soudnictví zanechává výraznou a pozitivní stopu. Nejvyšší soud odevzdává svému nástupci v solidním stavu. Odvedla dobrou práci a i její odpůrci zpětně konstatují, že se s nimi vždy střetávala věcně a korektně.

O Ivě Brožové hodně vypovídá její poděkování všem, kteří ji podpořili a kteří se „zasadili o prosazování práva, jež není pouhou sofistikovanou interpretací zákona, ale směřuje k naplnění ideálu spravedlnosti“. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.