Dostal ji ale na řadě míst jiných, a mám dojem, že ti, co medaili udělili, o strýčkovi před jejím předáním nic nevěděli, a pochybuji, že si na strýčka ještě letos vzpomenou. Ale strýčkovi se medaile málem nevejdou do kufru, jak se sám pochlubil. Má zkrátka parádního synovce, který na rodinu drží. Když nedá jeden, obstará jiného. Státní svátek, 28. Říjen, den vzniku samostatného československého státu, se tedy slavil podivně, ale vlastně taky, je vůbec co slavit, když Československo už nemáme přes dvacet let, a ti, co se podíleli na jeho rozbití, se nyní prohlašují za největší ochránce státu a práv jeho občanů.

Místo vzpomínání na vznik republiky, jsme si užívali příběh ministra, dalajlámy a strýčka, díky televizi, převážně podle interpretace ministra a jeho příznivců. Byl to již x-tý díl seriálu, „Jak se zbavit prezidenta, kterého si lidi zvolili sami.“   

Prezident to má nahnuté, a proč také ne. Obsadil místo, které někdo určil pro jiného. Jasně se ukázalo, že na lidi se nedá spolehnout. Nakonec už o tom kdysi hovořil Berthold Brecht. Proto pan Ruml chce proti prezidentovi použít čl. 66 ústavy, zatím nevysvětlil ale jak. Pan Gazdík navrhuje zase mu sebrat z rozpočtu nějaké peníze. Kdysi s tím před léty přišel pan Paroubek ve formě sebrání peněz prezidentovi na lety do zahraničí. Na umravnění pana Paroubka se tehdy podíleli i dnešní sympatizanti pana Gazdíka. Holt, člověk se vyvíjí neustále. Aby se vyvíjel správně, vyzvali nás umělci, páni Dyk a Bartoška k občanské neposlušnosti. To už je na pováženou, její ukázky nejsou od nás zase tak daleko. Snad si ti dva myslí, že o nic nejde, že to je jen taková bojová hra. Další umělci se zase prohlásili za mluvčí národa, a jeho ochránce, tak jak tomu bylo i kdysi.

Nechce se mi propagovat, nebo naopak varovat před jakoukoli zemí světa. Nepovažuji za nutné hanit nebo chválit našeho prezidenta a jeho spolupracovníky. Stejně tak neznám důvod proč oslavovat, nebo zatracovat jejich protivníky. Jednak mé informace jsou zprostředkované a mohu pouze usuzovat, kdo více či méně má pravdu. Takových je nás, nejen v naší republice, většina.

Ovšem televize, prezentující ministra Hermana, jako jediného zastánce pravdy v této věci, a pak odmítnutí potvrzení jeho slov svědky, na které se odvolával, ve mně vzbuzují pochyby. Stejně tak na novinkách.cz anketní otázka ohledně vztahu Číny a ČR. Hned se mi vybavil seriál BBC, „jistě, pane ministře, jistě, pane premiére“, kde stálý tajemník H. Appleby poučuje osobního tajemníka B. Woolleyho, jak dělat průzkum veřejného mínění, aby byl výsledek takový, jaký potřebujeme. Nebo Kroměřížská výzva, proboha, kdo ji zplodil. Obdobné se mi jeví chování a vyjádření lidoveckých členů vlády. Stále se zaklínají způsoby západních demokracií, že už i oni by mohli vědět, že když ministr nesouhlasí s vládou, které je členem, tak podá demisi. Příkladem může být třeba ministr námořnictva Velké Británie A. D. Cooper, který tak projevil svůj nesouhlas s Mnichovskou dohodou. Ovšem je možné, že právě proto ho nehodlá ministr Hermann následovat, vždyť tehdy žádající sudetští Němci připojení a občanství k říši, jsou pro pana ministra stále milými krajany.

Ovšem naši lidovečtí ministři začali boj proti vládě, jejímiž jsou členy, a ostatním ústavním činitelům. Ve světě jsou tak dost rarita, pokud pominu Latinskou Ameriku. Ale i tam se jedná hlavně o generály. Nespokojencům jde údajně o obranu demokracie, zabránění rozvratu společnosti a omezení svobod a práv jednotlivých občanů, ukončení s poklonkováním Rusku a Číně. Aspoň nás tak informuje ČT, ale i jiné televize a další média.

Nevím, mohu usuzovat jen podle vyjádření ať jedné či druhé strany v médiích, pokud jsou vůbec uvedena. Připadá mi, že nespokojenci s prezidentem, ať už se jedná o členy některých pravicových nebo středových stran, případně publicisty, umělce nebo učitele všech stupňů, nějak neberou v potaz, že pokud by tomu tak skutečně bylo, tak k vyhlašování těchto názorů by se jim značně zúžil prostor, pokud by vůbec nezanikl. Nejedná se spíš o to, že považují pouze jimi hlásanou pravdu za jedinou a absolutní.

Dokážu pochopit, že se jim nelíbí určité věci v Rusku, Číně, a bůhví, kde ještě, a že proti nim protestují, nebo je aspoň kritizují. Ale nechápu, proč tytéž věci nekritizují jinde a farizejsky se tváří, že tam neexistují. Třeba trest smrti není jen v Číně, ale i takřka polovině států USA, také v Saudské Arábii a dalších. Kritiku jsem slyšel pouze na Čínu. Další věcí jsou obavy o omezení rozhodování našich úřadů. Copak podnikli proti doslova příšerným rozhodnutím nevolených orgánů EU, nebo NATO? Co udělali, když Jelcin poslal tanky na ruský parlament? Co proti humanitárnímu bombardování Jugoslávie. Proč se pohoršují nad prohlášením čtyř ústavních představitelů Číně, a vykřikují málem, že se jedná o ztrátu suverenity, když je tam pouze prohlášení, že smlouvy pro nás dál zůstávají závazné. Možná by bylo rozumnější, kdyby vysvětlili ministrovi kultury, jak si má počínat ministr, pokud je členem vlády, a tím přestává být soukromou osobou, ať chce či nechce.

Výtka Číně, že místo nových investic kupuje stávající podniky, copak se dosud ze strany Západu dělo něco jiného, pokud vůbec ke kupování došlo? Zajímali se kdy vůbec, když už mají takovou starost o náš stát, třeba jak to bylo a je s naší bývalou námořní flotilou, kde je zlatý poklad naší země a proč, kde a koho jsou zbývající cukrovary, pivovary a další podniky. Proč jsme peskováni za neplnění slibů námi nevolených představitelů EU nebo jiných států imigrantům.

Neměli by zapomenout ani na umělce, kteří se tak snaží pečovat o nás, o naše vědomí a názory, chránit nás a poskytnout rady proti komu vystoupit a proč. Vzpomeňme třeba předvolební šot pana Mádla a paní Issové určený nám bábám a dědkům.

Možná by bylo lepší a účinnější, kdyby nám tito lidé místo jistě dobře míněných rad, aspoň jednou předvedli sami, jak si počínat k zachovávání hodnot, které hlásají.