Předsedou ODS Fialou nám bylo řečeno, že ODS je opět nejsilnější pravicovou stranou. Také předseda TOP 09 vysvětlil, že jejich neúspěch spočívá v neúčasti mladých voličů u voleb, při prvním vyjádření k neúspěchu strany. Při druhém již o neúspěchu nehovořil, ale snažil se neúspěch zlehčit. Obdobně postupovali i další předsedové politických stran, nezabývaje se už vůbec tím, že se začíná měnit politický systém.

Vlastně úspěch měli všichni, větší nebo menší, je třeba jej pouze nalézt, aby nemohl být ukryt, zašantročen či nějak zpochybněn. Zkusme se však na výsledek voleb jinak, než srovnáváním čísel, vyjadřujících počet získaných krajských zastupitelů, nebo senátorů, pro tu kterou stranu nebo hnutí. Také i některé skutečnosti provázející politický boj od posledních voleb.

Vezmeme-li celé volby kolem a kolem, dojdeme k závěru, že ve volbách vyhrál především pan Babiš, a to dokonce bez rozdávání koblih, jak při volbách do poslanecké sněmovny, druhým vítězem byl pan Čunek a třetím pan Okamura. Ostatní, včetně médií, prohráli, ať si vykládají, co chtějí. Už po parlamentních volbách měla být tato skutečnost zřejmá, že se dosavadní systém mění. Byla však tehdy řada dalších věcí k okamžitému řešení, a tak se volbami do poslanecké sněmovny nikdo příliš nezabýval. Předseda Sobotka řešil především nekázeň, pokud nechceme použít slovo vzpoura, ve vlastní ČSSD. ODS hledala zoufale nové vedení, když s dosavadním neuspěla. TOP 09 se nemohla vzpamatovat z porážky ve volbách do poslanecké sněmovny a přímé volby prezidenta. KSČM byla zatím stále na okraji politického spektra. Lidovci museli řešit návrat do poslanecké sněmovny. Navíc dosavadní zkušenosti dávali zelenou názoru, že se jedná opět o politický organismus jen na jedno použití. Co se ukázalo jako hluboký omyl.

Stejný omyl a navíc i trapný, je nyní heslo prosazované na krajích, všichni proti hnutí ANO. Je to jen trapné politikaření a ve svých důsledcích nahrává panu Babišovi. Možná by bylo dobré si připomenout v politických stranách obdobnou akci v poslanecké sněmovně, a její výsledek. Tehdy spor vyvolaly pravicové strany, spoléhající snad na zázrak. Už od začátku bylo zřejmé, že připravené neměly absolutně nic, ani zahájení a program. Daly pouze a jen prostor panu Babišovi, kterého chtěly likvidovat, dostatek času je a jejich členy tepat a vyčíst jim všechno možné. Nic už nezachránily dalším pitváním všeho v médiích, zejména tisku. Proto uvažuji, na jak dlouho vydrží tyto slepence ČSSD, ODS, TOP 09, StaN a různých krajských seskupení, podporovaných většinou lidovci, nikdo neví, asi ani oni sami.

Nemám radost z vítězství pana Babiše, ale vyhrál. Je úspěšný podnikatel, a nejen to, věděl, kdy a co má udělat, aby neinvestoval zbytečně. Jako představitel, ne-li možná majitel, nyní nejsilnějšího politického seskupení na pravici (pan Fiala se mýlí v prohlášení, že ODS nazývá lídrem pravice), ví o problémech, které musí řešit i pravice, chce-li být vládnoucí stranou. Je mu asi jedno, od koho způsob jejich řešení bere. Jako pro podnikatele je pro něj důležitý výsledek, nikoli forma, navíc forma pokřivená různými rádoby pravidly odtrženými od života a skutečnosti. Podobně je na tom pan Okamura, i když poprvé dopadl v poslanecké sněmovně neslavně, ale pak dokázal za 14 měsíců vydupat ze země novou stranu.

Myslím, že oba mají zejména tyto nedostatky, které je přivedou nakonec k pádu. Myslí si, že politické seskupení, ať strana či hnutí lze řídit jako podnik. Také příliš spoléhají na moc peněz, protože je mají a zatím je dokáží dobře používat.  Také si věří, že dokáží včas zjistit problémy a odstranit je včas, než začnou působit proti nim. Neví, nebo nechtějí vědět, že stát není firma, u které se dá řešit řada problémů jejím přeorganizováním, konkurzem, případně propuštěním nevhodných zaměstnanců nebo také změnou sídla, či uvedením nových výrobků na trh. Také je zcela jiný pohled a jiné hodnocení šéfů firmy a šéfů v politice. Rovněž většina zaměstnanců považuje firemní program za svůj. Většina občanů ale vládní program už za svůj nepovažuje.

Proto lze patrně očekávat, že brzy budou muset vládnout přes prostředníky, jejichž odchod, či změny, je nebude bolet tolik, jako odchod vlastní. Ovšem je otázkou, zda nedojde k pokusu o změnu politického systému směrem k sociálnímu inženýrství.