Vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Památka všech věrných zemřelých. Svátek zesnulých. Památka zesnulých. Lidově Dušičky.

Den, kdy intenzivněji než jindy vzpomínáme na blízké, kteří opustili tento svět před námi. Kdy se za duše zemřelých, pokud to umíme, modlíme ještě více a intenzivněji než jindy. V tom je podstata tohoto svátku, jenž je ve většině evropských zemí právě proto ještě stále dnem pracovního klidu.

Ale také u nás - ač jde o pracovní den - dodnes chodí většina lidí v těchto dnech na hřbitov dát do pořádku hrob a patřičně jej vyzdobit. Je až s podivem, jak se i přes svoji značnou duchovní vyprázdněnost tento zvyk udržel až do současnosti - oproti řadě jiných ignorovaných či zapomenutých svátků a jejich odrazu v lidových zvyklostech.

Jenom sentiment?

Většina lidí v předcházejících dnech skutečně na hřbitov zašla, nebo tam zajde přímo v samotný svátek. Dokonce jsou na to statistiky: na hřbitov v tomto období dorazí více jak polovina Čechů, téměř devadesát procent z nich nosí na hrob svíčky, více než polovina pokládá na hrob věnce, padesát procent kombinuje nakoupené ozdoby s "artefakty" vlastní výroby.

Je to zkrátka zvykem - a bylo za každého režimu. Hroby, alespoň většina, jsou toho dne upravené, svíčky zapálené, staré květiny odstraněné a nahrazené čerstvými. Hroby prostě "ožijí". I nevěřící v tom cítí jakousi "kulturní povinnost". Někteří i společenský tlak. Aby je třeba ostatní nepomluvili, že se nejsou schopni postarat o místo, kde spočívají jejich blízcí a předkové.

Ale ať tak či tak, všichni si v tu chvíli s láskou vzpomínáme na své blízké, kteří již nejsou mezi námi. Pro věřící je toto všechno však pouze tím méně podstatným projevem lásky k zemřelým. Tím hlavním by totiž měla být usilovná modlitba za jejich duše v očistci.

Přesto se pokusme nehledět na dnešní podobu svátku jako na pouhou sentimentální zvyklost, provázenou především zvýšenými tržbami v květinářstvích, nedostatkem parkovacích míst u hřbitovů, někdy dokonce zvýšeným počtem dopravních nehod nebo krádeží. Pro mnoho lidí je tento svátek dnes už navíc zastíněn importovaným nevkusným halloweenským běsněním provozovaným o dva dny dříve. Což rovněž odvrací pozornost od pravé podstaty Dušiček.

Mnozí už totiž vůbec nevědí, že jde především právě o ty dušičky, kterým můžeme zmírnit či zkrátit jejich časné tresty. A ony se pak mohou přimlouvat za nás přímo u Boha, abychom nedopadli stejně, či ještě hůře než ony - což zvláště dnes není nic těžkého.

Klíčem je láska

K duším v očistci bychom neměli mít vlažný vztah. Máme tendenci nechávat je "jejich osudu", který se smrtí uzavřel - s pocitem, že nyní už pro ně nemůžeme nic udělat. Jenže to je omyl. Svojí modlitbou můžeme našim blízkým "na druhé straně světa" stále ještě velmi podstatně pomoci. Byť o tom mnozí pochybují.

Opět se tak dostáváme na hranici sporu mezi integrálním pojetím křesťanské víry a pojetím liberálním a vlažným, které si jde natolik svými cestami, že se ve výsledku dostává do vyhraněné opozice vůči křesťanské víře samotné, ačkoli se k ní stále formálně hlásí. Projevuje se to potom v řadě společenských témat, politické poměry nevyjímaje.

Jde totiž na prvním místě o lásku. Nikoli tu zneužitou třeba právě pro politické hrátky. Jenže víme ještě vůbec, co doopravdy znamená láska? Mnozí se dnes domnívají, že jde jen o nějaký pocit, vnitřní chvění nebo sentiment. Skutečná láska však primárně spočívá ve vůli: "Chci dobro - nesmírně toužím po dobru - pro toho, koho miluji!". To je podstata pravé lásky. Na prvním místě k Bohu.

Pokud je láska k našemu Stvořiteli, dokonalá, rovná se v podstatě svatosti. Pokud Boha miluji dokonale, nemohu zhřešit. Hřích je urážkou Boha. Hřích je příčinou, proč naše láska není dokonalá. Jinak bychom nemohli urážet všemocného a nekonečně vznešeného Stvořitele.

A co láska k sobě a k bližnímu? Láska k sobě je jistě sama o sobě dobrá. Znamená, že chci pro sebe dobro. Je však skutečně dobrem, pokud si připravuji skrze hřích dočasné tresty či přímo zavržení? Kdo hřeší, nemá se dokonale rád. Což, jsme-li trochu kritičtí, vidíme to u sebe všichni. Jenže je-li nám lhostejné utrpení nás samých, nutně nám je lhostejné i utrpení ostatních. To je jeden z důvodů, proč tak často na duše zemřelých tak málo pamatujeme.

Odpustky podle Vávry

Největší myslitel středověku, svatý Tomáš Akvinský, píše: "Někteří lidé žijící na tomto světě, a duše přebývající v očistci, jsou milostí v silném spojení s Bohem a přece se k nim nevysílá modlitba... Ti, kteří jsou v očistci, přestože jsou výše než my pro svoji neschopnost konat hřích, jsou pod námi v trestech, které trpí a podle toho nejsou v takovém stavu, aby se za nás modlili, ale naopak, aby se za ně konaly modlitby."

Vzpomínka na všechny věrné zesnulé je také spojena s odpustky. Máloco je vlivem staleté protikatolické propagandy v povědomí lidí více zdeformováno, než právě odpustky. U nás především ve spojení se záměrně pomýlenou glorifikací Jana Husa a celého tragického husitského období. Známe je především z mystifikačních filmů Otakara Vávry, které poznamenaly názory několika generací.

Důvody jsou nejspíš dva: Zaprvé, ačkoli se u jiných oborů a věd respektuje fakt, že člověk si k daným otázkám musí něco nastudovat, co se týká Boha a Církve, na to je expert v podstatě každý. A zadruhé, indoktrinace je v tomto ohledu tak hluboká, že se pro většinu z nás staly automatizovaným synonymem katolické zvůle. Bez ohledu na to, že v pozdním středověku na tuto záležitost skutečně nabalily různé nešvary, vůči nimž se samotná Církev postavila především během Tridentského koncilu.

Zevrubné vysvětlení odpustků pro ty, kdo o jejich podstatě a mechanismu nevědí víc než sugestivní obrazy z Vávrových filmů, by bylo na samostatný článek. Těžko několika slovy objasnit, že představují prominutí časných trestů za hříchy, jejichž vina a s ní související věčné tresty již byly Bohem odpuštěny. Je to odpuštění, které může pro zemřelé získat náležitě připravený věřící. Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů za své hříchy.

Zkusme to přiblížit na příkladu: Člověk někomu ve vzteku rozbije okno. Později si uvědomí, co udělal, a poškozeného požádá o odpuštění. Ten mu odpustí - ale okno zůstává stále rozbité. I když je hříšník po odpuštění bez viny v této konkrétní věci, má ještě určitý dluh vůči tomu, koho svým skutkem poškodil. A právě tyto "dluhy" jsou předmětem odpustků.

Máme tedy možnost pomoci těm, kteří jsou bez možnosti dostat se vlastním přičiněním z očistce do Boží přítomnosti, do nebe. Nemůžeme jistě napravovat konkrétní věci po lidech, kteří žili v minulosti, nebo ani nejsme schopni tyto věci poznat. Ale skrze splnění zvláštních podmínek k získání odpustků můžeme pomoci těm, kteří to potřebují k tomu, aby se jim zkrátila nebo zanikla doba čekání na nekonečné prožívání Boží přítomnosti.

Světlo na konci cesty

Útěcha umírajícího věřícího člověka je nesmírná. Zvláště, pokud za svého života sám nezanedbával ostatní umírající a zemřelé. Stav svatosti je pak reálným pokračováním života po smrti. Dokládá to dlouhý seznam těch, kteří v tomto podivuhodném světě byli před námi - a vzali nabídku Božího odpuštění ve svém životě vážně. Proto nejprve, den před Dušičkami, slavíme Všechny svaté.

Je známo, že i mnohý nevěřící chce právě o Dušičkách na hřbitově nad zapálenými svíčkami tak nějak věřit ve světlo na konci cesty. Tuší, že jím je trvalá radost a plnost, zatímco druhou možností, kde už není pomoci, je tma, prázdnota a bezútěšnost. Je na nás, co zvolíme.

Nebude proto málo, když si dnes na hřbitovech mnozí ještě jasněji uvědomí, kam každý život nutně a nevyhnutelně ústí, jak náhlá může být smrt. Pomůže nám to v našich životech více, než cokoli jiného.