Povědomí o kralování Ježíše Krista nad světem je v lidské společnosti rozšířeno již od dob, kdy Ježíš kráčel před dvěma tisíciletími po této zemi. Byl to ostatně i On sám, kdo to potvrdil, když se ho Pilát zeptal "Ty jsi král židovský?" A On mu odpovědět: "Ano, já jsem." Po celé následující dějiny pak narážíme na řadu atributů Kristova kralování nade vším stvořením.

Jedno ze starých řeckých pojmenování Ježíše Krista je Pantokrator, Pán všech věcí. Výraz Pantokrator se také užívá pro specifický typ Kristova ikonografického zobrazení. Kristus je zde zobrazen často na zlatém pozadí jako vládce, který se přísným pohledem dívá přímo na nás, pravou rukou žehná a v levé drží otevřenou knihu evangelia. Jako mozaika nebo freska bývá umístěn uprostřed klenby apsidy nebo uprostřed ikonostasu, užíval se však i v iluminovaných rukopisech a na deskových ikonách. Postava Krista je rámována eliptickou svatozáří, nebo také kruhovou duhou. Duha v Písmu symbolizuje smlouvu, kterou Bůh uzavřel s člověkem po velké potopě. Eliptická záře znázorňuje zmrtvýchvstání.

Kristus od svého nanebevstoupení vládne ze svého trůnu nad všemi věcmi až do konce času, od této chvíle až na věky.

Pán všech věcí

Duha v obrazech Krista Pantokratora symbolizuje Boží spojenectví s člověkem. To znamená, že je Kristus králem nejen všech věcí, ale hlavně i každého člověka. Titul krále zasluhuje jako Vtělený Syn Boží a také jako Vykupitel. Tyto dvě hodnosti nejsou zcela totožné. Jedna je získána narozením, druhá bojem.

Od narození je naším králem, protože se při svém vtělení narodil jako bytost nekonečně lepší a vznešenější než bytosti ostatní, čímž automaticky získává pravomoc nad druhými. Kristus je nekonečně vznešenější než my, protože je člověkem hypostaticky spojeným do Druhé Osoby Nejsvětější Trojice. Jeho lidství je v něm obsaženo přesně stejně jako Jeho Božství.

Je také králem lidského pokolení - jako jeho Vykupitel. Obětoval se na kříži, čímž zachránil lidstvo od nevyhnutelného a nekonečného utrpení v pekle a otevřel nám všem brány Nebes. Krví tak dobyl celé lidstvo. Kralování Ježíše Krista proto může být rozjímáno buďto pohledem na Něho na trůně, nebo pohledem na Něho na kříži.

Kristův nebo ďáblův?

Podle sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu a jedné z nejvýznamnějších postav křesťanských dějin, si můžeme boj dobra a zla na zemi představit jako souboj dvou vojenských praporů - praporu Kristova a praporu ďáblova. Každý člověk, který chce dosáhnout štěstí a spásy, musí nutně náležet do praporu Kristova. Pokud nechce sloužit v Kristově praporu, musí tedy nutně patřit satanu. Není možná žádná neutralita.

Tak, jako je Kristus absolutním pánem svého vojska, tak je i králem všeho stvoření, a to nejlepším možným a myslitelným králem, což vyplývá z Jeho Božské dokonalosti a všemohoucnosti. Kdo chce mít podíl na Kristově slávě a chce s ním kralovat na věky, musí Jeho dobrotivou vládu nad sebou uznat a podrobit se jí. Kdo se vzpírá, tomu bude Kristus Král přísným soudcem.

Protože má Kristus královská práva vůči celému světu a veškerému stvoření nejen soukromě ve vztahu k jednotlivým duším, má je logicky i ve vztahu ke všem lidským společenstvím a institucím. Z toho vyplývá jeho nárok a povinnost všech, aby jeho faktická vláda byla také oficiálně uznána. Jeho vládu by měly ve svém vlastním zájmu uznávat rodiny i celé státy. Jedině tak - opět v linii logiky - se může společnost dočkat Božího požehnání, míru, pořádku a štěstí, jak jen to je na tomto světě možné. Jen tak se může lidským společenstvím dostat naděje pro spásu většího množství svých členů či občanů.

Tedy, protože má jednotlivec vyznávat věčného a všemohoucího Boha (samotný pojem Boha implikuje nekonečnost a všemohoucnost, proto, pokud věříme, nemůžeme se vymlouvat, že nečiníme tak, jak je popsáno dále), stvořitele celého vesmíru, stejným způsobem by se měla všechna lidská společenství podřídit Kristově autoritě - a stát se křesťanskými. Každý stát by měl být ve svých občanech způsobilý poznat, že existuje Bůh a pravé náboženství - stejně jako je to způsobilý poznat každý člověk.

"Zapomenutá" legitimní podoba státu

Od svrchovanosti Krista se odvíjí charakter společenství nebo státu. Cíle státu a Církve jsou odlišné. Každý z nich má svůj cíl a vlastní prostředky. Jejich cíle je třeba rozlišovat, nelze je však oddělovat. Slouží blahu stejných lidí, jen na jiné úrovni. Občané státu jsou povoláni k pospolitisti v Kristově mystickém těle - Církvi jako nevyhnutelné podmínce spásy.

Podstata Církve je Božská, nadpřirozená a duchovní - jejím cílem je spása duší, pravý Božský kult, vedení v pravé nauce a podobně. Stát je instituce světská, pozemská a přirozená. Přímým cílem státu je pozemské přirozené dobro a blaho občanů. Pozemské dobro však nemůže být nezávislé na dobru vyšším. Přirozené dobro nemůže ohrožovat dosahování dobra nadpřirozeného, protože by to žádné dobro nebylo.

Proto by stát měl dbát na to, aby veřejný život byl v souladu s Božím zákonem. Věčná spása občanů je fakticky nepřímým účelem smysluplného státu. I stát má za tvůrce Boha - všechny jeho složky jsou od Boha (území, lidé...) a současně je v souladu s Božím požadavkem na život v organizované společnosti. To, že dnes zažíváme pravý opak, dokumentuje, kdo stát ovládl. Na to všechno by měli křesťané myslet zvlášť intenzívně právě dnes.

Svátek Krista Krále zavedl papež Pius XI. v roce 1925. Slavnost měla být napomenutím pro státy a instituce, aby své konání podřídily Kristovu kralování.

Sesazení z trůnu

Největším útokem na Kristův trůn v moderní době byl II. vatikánský koncil (výstižně o tom píše M. Lefebvre ve spise Sesadili Ho z trůnu).

Tento tragický moment představoval vyvrcholení veškeré podvratné činnosti modernistů a liberálů za dlouhá desetiletí. Koncilu je právem přisuzována celá řada pohrom a pohoršení, která způsobil jak bezprostředně, tak pro další otevřel stavidla.

Deklaroval zásady stavící lež a blud na stejnou úroveň s Pravdou, a to v Deklaraci náboženské svobody (jakkoli ten název dokumentu může znít leckomu ušlechtile). Tím byla teprve dovršena zkáza započatá Francouzskou revolucí. Církev od té doby de facto požaduje, aby bludu, který vede k záhubě, byla dána stejná práva jako Pravdě, která vede ke spáse.

II. vatikánský koncil nebyl ničím jiným než přímým útokem na Kristova královská práva a přímým útokem na úsilí o spásu lidských duší.

O to více je třeba uvědomit si při dnešním svátku, že ať jsou satanovy možnosti a moc jakékoli, není třeba podléhat skepsi. Právě naopak. Ti, kteří mají Krista skutečně za Krále, nemohou prohrát. Právě tak jako neprohraje Církev, protože "brány pekelné ji nepřemohou".