Slogan jedné strany či hnutí „sdílejte, než to smažou“ je dobrý marketingový tah, ale lepší by byl výklad „uvěřte, dokud slibuji, pak to smažu sám“. Ale to jen na úvod, protože jde o vážnou věc.

Jde o bydlení, možnost získat, koupit, najmout, užívat zaplatit, prostě žít.

Ostatně svět je plný příkladů, zkušeností, paradoxů i modelů, ze kterých se můžeme poučit. Špatný byl již základ transformace. Tradiční konzervativní pohledy v České republice vizí ODS v devadesátých letech, kde stručnou koncepci v bydlení napsal prof. Robert Holman zněl stručně. Privatizace, trh, vlastnictví, S jednou výjimkou, a to byla regulace nájemného, tu pan profesor Klaus odmítal s poukazem na seniory a maminku na Vinohradech.

Výsledkem bylo uspokojení jedné generace. Za babku šlo koupit byty družstevní, obecní (dříve státní), když právě kvůli regulaci nájemného, které neodpovídalo ekonomickým nákladům na provoz a údržbu se jich obce zbavovaly. Vše se dělo metodou nahodilosti, pokusu a omylu. Dřív existoval princip převodu bytu do vlastnictví (1992) než zákonná úprava tohoto institutu (1994), kterou pak definitivně stát završil až v roce 2012. Vlády slibovaly, ale většinu nutných pravidel a úprav přinášeli sami poslanci většinou z iniciativy odborných svazů a spolků. To se týká stavebního spoření, hypoték, oné úpravy vlastnictví, vztahu k pozemkům pod domy a tak dále. Výsledek, levně koupil jen první vlastník, dál se prodává za podstatně vyšší, tržní ceny.

Svět je jiný. Zatím, co konzervativci například v USA drželi nad družstvy všech typů ochranou ruku – nežadoní o pomoc a sami hledají jak zajistit levněji své potřeby – stejně orientovaní politici v Británii (Thatcherová, D. Cameron) podpořili zase rozvoj „bytových asociací“ (Housing Associations), které na nákladovém principu vystavěly již více než 2,3 milionů bytů. Dokonce mohou po investorech obce žádat při povolení stavby i určitý počet levných bytů za pořizovací cenu.