Slogan jedné strany či hnutí „sdílejte, než to smažou“ je dobrý marketingový tah, ale lepší by byl výklad „uvěřte, dokud slibuji, pak to smažu sám“. Ale to jen na úvod, protože jde o vážnou věc.

Jde o bydlení, možnost získat, koupit, najmout, užívat zaplatit, prostě žít.

Ostatně svět je plný příkladů, zkušeností, paradoxů i modelů, ze kterých se můžeme poučit. Špatný byl již základ transformace. Tradiční konzervativní pohledy v České republice vizí ODS v devadesátých letech, kde stručnou koncepci v bydlení napsal prof. Robert Holman zněl stručně. Privatizace, trh, vlastnictví, S jednou výjimkou, a to byla regulace nájemného, tu pan profesor Klaus odmítal s poukazem na seniory a maminku na Vinohradech.

Výsledkem bylo uspokojení jedné generace. Za babku šlo koupit byty družstevní, obecní (dříve státní), když právě kvůli regulaci nájemného, které neodpovídalo ekonomickým nákladům na provoz a údržbu se jich obce zbavovaly. Vše se dělo metodou nahodilosti, pokusu a omylu. Dřív existoval princip převodu bytu do vlastnictví (1992) než zákonná úprava tohoto institutu (1994), kterou pak definitivně stát završil až v roce 2012. Vlády slibovaly, ale většinu nutných pravidel a úprav přinášeli sami poslanci většinou z iniciativy odborných svazů a spolků. To se týká stavebního spoření, hypoték, oné úpravy vlastnictví, vztahu k pozemkům pod domy a tak dále. Výsledek, levně koupil jen první vlastník, dál se prodává za podstatně vyšší, tržní ceny.

Svět je jiný. Zatím, co konzervativci například v USA drželi nad družstvy všech typů ochranou ruku – nežadoní o pomoc a sami hledají jak zajistit levněji své potřeby – stejně orientovaní politici v Británii (Thatcherová, D. Cameron) podpořili zase rozvoj „bytových asociací“ (Housing Associations), které na nákladovém principu vystavěly již více než 2,3 milionů bytů. Dokonce mohou po investorech obce žádat při povolení stavby i určitý počet levných bytů za pořizovací cenu.

U nás? Paradoxem zůstává, že ty partaje, které se hlásí ke konzervativním hodnotám v ČR mají aktuálně jen jediné heslo. Je třeba stavět více, zrychlit povolovací řízení. Slovy klasika „vrhněte na trh velké množství bytů a cena okamžitě klesne.

Že je tržní cena oproti nákladům na pořízení stavby o 30 až 40% vyšší je zřejmé z rozdílů cen dle lokalit. V Praze Vás vyjde m2 cca na 115.000 Kč, v Brně na 85.000 Kč, v Ústí nad Labem asi na 60.000 na m2. Ceny stavebního materiálu jsou v celé republice bez tak velkých rozdílů. Je zřejmé, že pořizovací cena investora je tedy okolo 50-70.000 Kč což ovlivňuje jistě cena pozemku.

Bydlení se tak stává více investicí než domovem. Stačí se zeptat developerů, kdo od nich byty kupuje a nevyjdete z údivu. Investoři, firmy, bohatí lidé. Nové firmy pak umožní vkládat peníze do fondu a zhodnotit je koupí nemovitosti. Je to lepší než peníze v bance. Tedy když je máte.

Nic proti tomu, ač i ona pravicová, ne příliš reálná vize dát na trh ročně 40.000 bytů má svá rizika. Jednou větou. Pokud by opravdu poklesla cena bytů o 20%, tak vy jste si půjčili a musíte zaplatit cenu mnohdy podstatně vyšší v době koupě. Běda Vám při potížích se splácením. Za původní cenu by byl byt již neprodejný, exekutor Vám byt zabaví a prodá, vy nemáte nic, jen několik milionů zbytkového dluhu. O tom by mohli třeba vyprávět Španělé.

Kde beru opovážlivost takto „poučovat“ ctihodné blahotvůrce? Třicet let, po roce 1990 jsem byl členem různých mezinárodních organizací v oblasti zejména (ale nejen) družstevního bydlení. Znám zkušenosti bytové politiky nejen většiny zemí Evropy (Housing Europe, členství od roku 1991) ale i světa (ICA exe, též ICA Housing).

Myslím, že našim politikům kromě zlozvyku slibovat a neplnit, mluvit o tom, čemu nerozumí a podobně schází schopnost poučit se z dobrých zkušeností v zahraničí.

Politici, bohužel, nemluví o tom, že v Parlamentu je na poslední chvíli projednáván zákon, který definuje pojem dostupné a sociální bydlení a umožňuje nejen obcím, ale i občanům či firmám zakládat tzv. veřejně prospěšné společnosti, které staví na nákladovém principu, stejně tak tyto byty pronajímají. Již tam leží více než rok.

Nepochopím třeba Pirátskou stranu, která jistě očekává podporu mladší generace, že o tuto normu nejeví zájem.

Nepochopím sociální demokraty, kteří dík Janu Birke zákon do sněmovny přinesli, že o něm zarytě mlčí. Má být projednán až v září, takže spíš zůstane nepovšimnut a neprojednán.

Stejně tak se divím ministryni pro místní rozvoj, která je pod zákonem podepsána jako spolupředkladatel a její lidé se na jeho přípravě podíleli dost aktivně, že se za něj stydí a mluví jen dokola o stavebním zákonu.

Její šéf sice slibuje (možná) perpetum mobile výstavbou bytů za pár korun, ale možná netuší, že něco podobného se děje třeba v Kalifornii, kde se metodou 3D staví domky, jejichž cena je nejméně o třetinu nižší. (slibovanou devadesátiprocentní slevu nelze dosáhnout) A ne málo, výstavba jde do tisíců jednotek. Metoda 3D je perspektivou pro budoucnost. Jednou z perspektiv, tedy.

Politici prostě mluví o něčem, čemu se svojí plnou kapsou nápadů nerozumí. Místo aby se byli schopni domluvit na tom, že stejně jako třeba v Rakousku podpoří alternativu neziskového, rozuměj dostupného bydlení. Že zjednoduší právní úpravu družstev, kde se počet paragrafů podivné úpravy se zdesateronásobil. Že změní úpravu bytového spoluvlastnictví, o kterém se točí humorné komedie, řekl bych černě humorné.

Zatím to ale tak, necelá dva měsíce do voleb, nijak růžově nevidím.

Abych se nepouštěl jen do politiků. Je to tak i díky nezájmu lidí, kteří čekají na zázrak, když pomocnou ruku mohou na konci své paže.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.