Kondominium má právo vyjadřovat se k tomu, komu chcete byt prodat, vlastník odpovídá za nájemce, pokud byt pronajímá, je-li byt prázdný a majitel plní své povinnosti s údržbou a platí řádně co platit má, je to ostatním fuk, nikdo za jiného neplatí dluhy. Když se zde, v New Yorku rozhlížíte kolem, je tady podobných domů, rezidencí různé kvality mnoho. Vlastně ještě kromě bytů města a pár bytů družstevních tady nic jiného není. Nejvyšší obytná budova, prý na světě, se staví těsně pod Central Parkem poblíž 7 ulice, Někde v půli jsou patra služeb, prý i bazén. A když jdete do Brooklynu, najdete i slušné domy s lidmi v podnájmu s podporou města. A staví se dál, starosta chce do roku 2030 snad až 200.000 levných dostupných bytů.

Vraťme se do Čech. Jsem pamětník. Hned po revoluci v roce 1990 jsem začal pracovat v bytových družstvech, zažil jsem návrh ve federálním shromáždění (byl dán omylem) na povinné převody bytů družstev do vlastnictví členů. Politici si ten nápad nenechali rozmluvit a nezajímalo je, že nemáme pro vlastnictví bytů žádný zákon. Ten přišel až za dva roky a byl tak mizerný, že jsme jej desetkrát novelizovali. Až přišla parta právních teoretiků a přinesla v roce 2012 úpravu bytového spoluvlastnictví. Mizernou, plnou nedodělků a nesmyslů, tak špatnou, že na ní již dá se říci statisíce až miliony vlastníků (pardon, bytových spoluvlastníků) kašle a neřeší to. Soudy naštěstí také ne a vláda už vůbec ne.

Někdy okolo roku 2000 mě paní profesorka Pelikánová poradila, abychom nevymýšleli hlouposti a vzali třeba francouzský code de copropriété, což není nic jiného než zákon o kondominiu, jiní nosili vzory právní úpravy z Kanady, ovšem že marně. Ani její vlastní syn, donedávna ministr, ji neposlechl, přes to, že jsem mu jeden výtisk zákona ve francouzštině daroval.

Bydlení je u nás podivný fenomén. Zatím co podnikatelé vyvážejí, dovážejí, lidé cestují, politici nevidí dál než na nejbližší náves. Vědí, že bydlení začíná být problém, bytů je málo, jsou drahé, dlouho udržovali nesmyslně nízké regulované nájmy, aby nyní lidé měli nájemné „bez hranic“. A stejně jako jsme zpitvořili ono vlastnictví bytů do noční můry správců a bydlících, tak pitvoříme i bydlení, dostupnost bytů.

Jen dík jedné dobré političce v Praze se zde začíná mluvit o tom, že ta družstva vlastně nejsou nic komunistického, když mají miliardu členů téměř ve všech zemích světa a že se na levnější výstavbu hodí. Ostatní zaříkávají kde co - stavební právo, aby bylo co nejjednodušší, protože bude-li, bude se masově stavět a cena spadne. (dost hloupé, především zatím ani politici nepředložili nic lepšího než je doposud). Teď je hitem daň z prázdných bytů, prý ve Vancouveru v jednom domě to tak funguje. Pokus omyl, žádný systém. A tak mix dostupného, sociálního, udržitelného bydlení se zmítá opět v naivních nápadech a ta instituce, která by měla přinést blaho všem občanům – vláda – dělá nějaké drobné investiční projekty a možná někde v přízemí nějakého ministerstva pár zoufalých úředníků napíše zákon, se kterým ho premiér vyhodí. Zato vládní čtvrť či kanál Odra Labe, to je věc!

Toto je díl první pětidílného seriálu, který si dávám jako závazek – výkřik zoufalství. Od příští neděle budu psát články „Jak to dělají v…“ a napíši postupně o Rakousku, Británii, Skandinávii (zejména o Norsku) a nakonec o New Yorku. Moc si od toho neslibuji, protože být ministrem, poslancem, senátorem, primátorem či starostou přinese rázem člověku takové osvícení moudrostí, že radit od lidí z praxe nepotřebují. Naopak. Odrazuje je to. Tak alespoň normální čtenář uvidí, že nedostupné bydlení řešili téměř ve všech moderních zemí, zejména v Evropě již před léty a že je kde se poučit. Tak.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele