Podle Janečka je většinová volba s to do poslanecké sněmovny dostat kvalitní poslance. Půjde přece výlučně o výrazné osobnosti. Jejich výběr nebudou moci významněji kontaminovat politické strany.

Ve skutečnosti jsme svědky dalšího útoku na zastupitelskou stranickou demokracii, namísto abychom dostali nabídku ozdravných kroků vedoucích k jejímu posílení. Karel Janeček se tak nijak neliší od všech těch oprávců české demokracie, jak se za sebou řadí již po celých minulých dvaadvacet let svobodného rozvoje české společnosti. Počínaje bývalým prezidentem Václavem Havlem hlavní útok vedli vždy na politické strany, zdroje veškerých politických nepravostí. Václav Havel oprášil starý čapkovský termín „nepolitická politika“. Razil podobné představy o uspořádání politické scény, oproštěné od vlivu stran, jak je už ve dvacátých letech minulého století prosazoval Karel Čapek a jeho politický souputník Ferdinand Peroutka. I oni sázeli na nezávislé odborníky v politice než na představitele stran, umisťovaných na kandidátku na základě údajně neprůhledných dohod kdesi v zákulisí stranických sekretariátů.

Jestliže Karla Čapka nepřesvědčil o jeho politické naivitě Antonín Švehla, který mu, když horoval o nepolitické politice, řekl, že bez politických stran je jeho demokracie cestou k tyranii, pak se na vlastní kůži spolu s Ferdinandem Peroutkou přesvědčil o neživotnosti své myšlenky, když v roce 1925 šli do voleb se Stranou práce, plnou úctyhodných osobností, a byli biti jako žito.

Když se poprvé u nás po roce 1989 konaly volby do Senátu, které jsou většinové, značnou část analytiků překvapilo, že lidé, co šli volit, nevolili podle osobností, jak se nám snažila namluvit česká politická teorie, ale podle stranického klíče. Dělo se tak i ve volbách následujících. Děje se tak dodnes. Volba podle stranického klíče i ve volbách většinových je podle mého výrazem instinktivní moudrosti našich voličů. Na rozdíl oprávců demokracie v duchu nepolitické politiky jsou přesvědčeni, že nezávislý odborník jako alternativa ke stranickému kandidátovi je možná ještě méně důvěryhodný, než jím je stranický koryfej. Ne proto, že by se nutně muselo jednat o mravně rozloženou a vnitřně neintergovanou osobnost, ale proto, že zpravidla jde o politického neumětele, který neznaje politické řemeslo, nakonec selže vzdor veškerému svému mravnímu étosu.

Politická strana, marná sláva, je především školou demokracie. Školou umění, jak se prosadit v politické konkurenci, jak naopak uzavírat politické dohody, jak hledat kompromisy, základ demokratického vládnutí, jak se vyvarovat ideologické zaslepenosti a dokázat sloučit vlastní názorové vymezení s praktickou politikou a s obecným prospěchem. Kandidát politické strany tudíž vzdor všem pochybnostem je alespoň zárukou těchto v politice neodmyslitelných dovedností.

Shodou okolností je tomu letos osmdesát let, kdy 31. července v Německu vyhráli volby nacisté. Vzdor nebývalé účasti voličů – přes devadesát procent – to byly volby, v nichž výrazně získaly strany nedemokratické, nacisté a komunisté, a naopak výrazně ztratily strany demokratické, sociální demokraté a demokraté křesťanští. Výmarská republika v těch volbách tak sklízela plody své systematické nechuti vůči politickým stranám, vůči stranické demokracii a věčně opakovaných pokusů o demokracii přímou. Ta se projevovala plejádou po sobě neúnavně jdoucích plebiscitů. Žádný z nich příznačně problém, jejž měl vyřešit, nevyřešil. Za to posílil vliv stran jednajících populisticky, tedy nacisty a komunisty.

Německo z této zkušenosti po válce vyvodilo důsledky. Politické strany ukotvilo jako klíčový prvek demokratického rozvoje ve své ústavě. Vytvořilo jim velkorysé finanční a materiální podmínky pro stranické vzdělávání, ale i pro vzdělávání politické vůbec. Bývalo by si mnohé bylo ušetřilo, nebýt někdejší politické negramotnosti.

I když tažení Karla Janečka proti korupci za pomoci jím založené nadace je úctyhodné, jeho pokusy zasáhnout do stávajícího českého politické systému jsou jen dalším, sice dobře míněným, přesto projevem politické negramotnosti.

Vítězství nacistů před osmdesáti lety má varovný účinek dodnes. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.