Neříká se zlodějna,
říká se Protektorát.

Neříká se Protektorát,
říká se protentokrát.

Tato průpovídka se stala mottem publikace Anekdoty z protentokrátu vydané v roce 1975. V polovině března 1939 ale do smíchu nikomu nebylo. Prezident Emil Hácha byl od úterý 14. března byl na území Velkoněmecké říše, zatímco její vojska putovala zrovna směrem právě opačným; i když zatím pouze na Ostravsku, kde došlo i k bojům.

Operaci zvanou poněkud teatrálně Vír března (Märzwirbel) dostal ve funkci vrchního velitele na starost generál Johannes Blaskowitz (1883–1948), syn pruského pastora, kterého nakonec nekompromisní poválečný proces přiměje k sebevraždě, kterou vykoná skokem z ochozu soudní budovy.

Dne 15. března 1939 se před jednou hodinou ranní setkal Hácha s Hitlerem, který byl nejspíš ve formě, protože podobně ponocoval denně. Vůdce prezidenta požádal, aby zvedl telefon, a zabránil odporu československé armády. Brzy ráno a dopoledne 15. března se valily na Prahu desetitisíce (a celkem vlastně statisíce) vojáků. A jaro ještě nenastalo, takže se snášel déšť se sněhem. „Co znamenalo WH na německých vozech, když jely do Prahy? – Vezeme hov.o!,“ říkalo se. „A co WH znamenalo, když odjížděly s nakradeným zbožím? – Věnoval Hácha!“

Hitler, Heydrich, Himmler, Ribbentrop a četní další představitelé Říše ten den odpoledne přijeli zvláštním vlakem do České Lípy, kde se setkali s Heinleinem a Frankem. Do Prahy pokračovali ve vozové koloně, jejíž navigace se ujal Frank, a mezi sedmou a osmou večer byl Hitler na Pražském hradě, nad jehož tereziánským křídlem nabubřele vztyčil hákový kříž; to vše bez Háchy.

Ne že by se prezident v Berlíně zcela zhroutil, jeho speciální vlak ale byl při návratu záměrně pozdržen. Jeho smutnou úlohu nakonec vystihla lidová anekdota: „Je to první president druhé republiky na rozkaz Třetí říše po konferenci čtyř mocností… A je pátý kolo u vozu.“

Vůdce zatím na Hradě povečeřel a dal si pivo. Vše podivuhodně vycházelo a 15. březen byl navíc Dnem hrdinů (padlých za předchozí války). Hitler na Hradě i přespal a ráno 16. března přijal Franka, aby postáli u okna nad Prahou, přičemž dvorní fotograf Heinrich Hoffmann (1885–1957) pořídil památné fotografie. Najednou bylo i hezky a v literatuře se dokonce lze dočíst, že se Vůdce nechal provézt městem; to ale podle všeho není úplně doloženo.

Dojista se ovšem účastnil přehlídky na Prvním nádvoří a podle tradované anekdoty poklekl uvnitř Chrámu svatého Víta před Ježíše a řekl: „Děkuji ti, pane, že´s mi dal zadarmo Rakousko.“ A tu ukřižovaný promluvil: „Máš štěstí.“ Hitler se podivil, ale myslil si o sobě až příliš, takže po chvíli pokračoval: „A děkuji ti, že´s mi dal Čechy a Moravu.“ „Máš štěstí,“ zaznělo – a tu se ješitný Führer podivil znovu: „Jak to, že mi pořád říkáš, že mám štěstí?“ „Máš štěstí, že mám přibité nohy, protože jinak bych tě kopl mezi oči.“

Již před polednem 17. března se Hitler vynořil v Brně, kde se nezdržel ani tři hodiny, nato pominul plánovanou Jihlavu a pokračoval až do vídeňského hotelu Imperial, odkud jmenoval protektorem Konstantina von Neuratha (1873–1956). (Není bez zajímavosti, že tento šlechtic v diplomatických službách byl roku 1915 vojenským přidělencem v Turecku s úkolem pozorovat tamní „sankce“ – přesněji genocidu – proti Arménům.) „Tak prý ten Freiherr von Neurath bude bydlet tamhle na rohu v tom činžáku,“ říkalo se tehdy mezi Čechy. „Ale? Já myslel, že na Hradě.“ „Ne, ne. Tam v tom činžáku je přece na okně tabulka: byt pro svobodného pána.“

Roku 1941 byl ovšem nahrazen o dost agresivnějším Reinhardem Heydrichem, který měl definitivně skoncovat s jakýmkoli českým odbojem. I o něm kolovala anekdota: Heydrich si zavolal Háchu a oznamuje mu, že chce zrušit stanné právo. „Jen to, proboha, nedělejte,“ prosí ho Hácha, „vždyť je to to jediné právo, které jste Čechům dal.“

Jak Heydrich skončil, víme. Češi nevymýšleli jen vtipy, odbojáři byli stateční a jejich činnost měla smysl. Ovšem trpké průpovídky vznikly i na téma následných represí: „V Protektorátu vypukly nové popravy a všichni Češi už byli popraveni, až už zbývali z celého národa jen dva. Těm to ale změnili tak, že místo zastřelení měli být oběšeni. „Ty,“ povídá jeden druhému, „je to dobrý. Už nemají munici.“

Ivo Fencl

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.