František Cinger mimo jiné napsal Lustigem autorizovanou biografii Arnošt Lustig zadním vchodem (2009) a spolu se spisovatelem vytvořili knihu 3x18 (portréty a postřehy), jejíž druhé, doplněné vydání pochází z roku 2003. Cinger je navíc odpovědným redaktorem (a autorem doslovu) u svazku Okamžiky. Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla (2003), a když Arnošt Lustig 26. 2. 2011 zemřel, zatelefonovali Cingerovi z nakladatelství: „Měl bys napsat knihu To byl Arnošt Lustig!“

Nikdo skutečně českého-židovského spisovatele. žijícího ve Washingtonu, neznal lépe.

Přesto ale nosil Cinger nápad v hlavě ještě po takřka desetiletí, a když se přece dal do psaní, bylo to za spolupráce s Centrem studií genocid Terezín a za pomoci stálé expozice věnované Lustigovu odkazu v prostorách Dělostřeleckých kasáren hlavní pevnosti Terezín.

Na někdejší objemné knize 3x18 pracovali pět let, takže není divu, že také na ni se vzpomíná (a jak Cinger zuřil, když mu Lustig stále a pořád dosílal vpisky). Ale tato práce náleží teprve závěrečným kapitolám. Úvodní sledují podstatu muže, jenž referuje o šoa, a často také společná putování obou autorů, setkávání s jinými osobnostmi, besedy. A opětovně se kniha vrací do Lustigových vzpomínek a nemůže jinak, a tak po řádce „mauthausenských příběhů“, které zahrnuly i osudy Karla Hašlera a setkání s jeho synem, následuje portrét Jiřího Justice neboli toho člověka, jenž Lustiga doslova živil a udržoval při životě v koncentračním táboře. A toho muže, který snad v tomhle směru i přeháněl (pouze Lustigovo prohlášení), ale s nímž Arnošt před koncem války bezpochyby šťastně (a už v civilu) uprchl z vlaku směřujícího k do Dachau.

Další reminiscence se již týkají Lustigovy matky, jak na ni vzpomíná během návštěvy Nového židovského hřbitova, přičemž na její pohřeb se nemohl za socialistické éry dostat.

Dotýkáme se poté „stínu Osvětimi prostupujícímu Evropu i svět“ a ve zcela speciální kapitole rádi a neradi poznáme „Velitele Waffen-SS Gheta Terezín“. Vězňům říkali (zde str. 190):

„Ať už tahle válka skončí jakkoli, válku proti vám jsme vyhráli my. Z vás nezůstane nikdo, aby podal svědectví, a i kdyby odtud někdo vyvázl se zdravou kůží, svět mu neuvěří. Určitě vznikne podezření, dohady, historikové budou bádat, ale nebudou mít v ruce nic jistého, protože všechny důkazy zničíme spolu s vámi. A i když třeba nějaký důkaz zůstane a některý z vás přežije, lidé řeknou, že to, co vyprávíte, je příliš obludné, aby vám uvěřili. Řeknou, že je to přehnaná spojenecká propaganda, věřit budou nám, kteří všechno popřeme, ne vám. Dějiny koncentračních táborů budeme diktovat my.“

A Cigerův příběh se poté pozastavuje dokonce i nad protokoly děsuplné konference ve Wannsee. Ale detailně a s Lustigem v pohotovosti rozebírá i atentát na Heydricha. Nechybí tu ani reakce některých zbabělých Čechů a... „Až do morku kostí se Arnoštu Lustigovi zadřelo poválečné rozhodnutí: už nikdy jako ovce, a v případě nechat se zabít, nebo zabít volí druhou možnost.“

Lustigův vztah k Izraeli je pak již jen další z fazet a mnohé zvíme o psaní a literatuře, vždyť Lustig byl i profesor na American University Washington, D. C. a přednášel na Univerzitě Karlově. Stal se také čestným předsedou pražské Společnosti Franze Kafky.

„Nebyl však to všeobjímající člověk,“ vzpomíná Cinger. „Trvale měl v sobě schopnost podle prvního pocitu odhadnout, kdo je bezpečný a kdo nebezpečný člověk. Od něho pryč. I proto přežil. Zásadně přehlížel podvodníky všeho kalibru, i když měli na sobě sponzorský, ředitelský nebo ministerský šat.“

Cinger vzdal Lustigovi svou novou knihou hold a skromně vylíčil i momenty, v nichž ho provázel mezi německý Klingenthalem a Kraslice, kde v dubnu 1945 spisovatel unikl z onoho vlaku. Jistěže opět zvíme, co bylo dál, ale kniha přináší taktéž řadu úplně neznámých příhod z Lustigova života, které zahrnují třeba také jeho setkání s lidmi jako Che Guevera a Gilda Maierová.

Závěrem Cinger míní, že Lustigovo sociální cítění nemělo pranic společného s osudovými milosrdenstvími. Kdepak! Ale chápal velmi přesně, že civilizaci nespasí trvalá konjunktura výroby a že je nutné pátrat po jakékoli třetí cestě. „Budoucnost totiž nepatří sobcům,“ říkal a František Cinger se domnívá, že by jej nenechal ledovým ani nedávný názor Karla Lagerfelda, který řekl:

„Nemůžete zabít miliony Židů a pak do země na jejich místo přivést miliony jejich nejhorších nepřátel – jakkoli tyto události od sebe dělí desítky let.“

To byl Arnošt Lustig. Co s ním prožil a zapsal František Cinger. Eminent. Praha 2019. 208 stran

Ivo Fencl