František Cinger mimo jiné napsal Lustigem autorizovanou biografii Arnošt Lustig zadním vchodem (2009) a spolu se spisovatelem vytvořili knihu 3x18 (portréty a postřehy), jejíž druhé, doplněné vydání pochází z roku 2003. Cinger je navíc odpovědným redaktorem (a autorem doslovu) u svazku Okamžiky. Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla (2003), a když Arnošt Lustig 26. 2. 2011 zemřel, zatelefonovali Cingerovi z nakladatelství: „Měl bys napsat knihu To byl Arnošt Lustig!“

Nikdo skutečně českého-židovského spisovatele. žijícího ve Washingtonu, neznal lépe.

Přesto ale nosil Cinger nápad v hlavě ještě po takřka desetiletí, a když se přece dal do psaní, bylo to za spolupráce s Centrem studií genocid Terezín a za pomoci stálé expozice věnované Lustigovu odkazu v prostorách Dělostřeleckých kasáren hlavní pevnosti Terezín.

Na někdejší objemné knize 3x18 pracovali pět let, takže není divu, že také na ni se vzpomíná (a jak Cinger zuřil, když mu Lustig stále a pořád dosílal vpisky). Ale tato práce náleží teprve závěrečným kapitolám. Úvodní sledují podstatu muže, jenž referuje o šoa, a často také společná putování obou autorů, setkávání s jinými osobnostmi, besedy. A opětovně se kniha vrací do Lustigových vzpomínek a nemůže jinak, a tak po řádce „mauthausenských příběhů“, které zahrnuly i osudy Karla Hašlera a setkání s jeho synem, následuje portrét Jiřího Justice neboli toho člověka, jenž Lustiga doslova živil a udržoval při životě v koncentračním táboře. A toho muže, který snad v tomhle směru i přeháněl (pouze Lustigovo prohlášení), ale s nímž Arnošt před koncem války bezpochyby šťastně (a už v civilu) uprchl z vlaku směřujícího k do Dachau.

Další reminiscence se již týkají Lustigovy matky, jak na ni vzpomíná během návštěvy Nového židovského hřbitova, přičemž na její pohřeb se nemohl za socialistické éry dostat.