Něco hlídat, není snad hřích, ne? Zvlášť, když to děláte poctivě. Nehlídám navíc každý den, ale občas pár dvanáctek „dám“. A ne piv. Dvanáctihodinových služeb. Mezi nimi mívám čtyři dni volna.

A dnes? Páni! Já tu službu nakonec neměl. Již tam seděla ve vrátnici úřadu kolegyně Barča. Koukal jsem jako zjevený? Ale ne. Nedal jsem na sobě naprosto nic znát, ba prohlásil, že jedu okolo náhodou. Že se na Barču jen chci podívat. Snad ji dokonce miluju. Atd. Už jsem takový: Nakecám toho, ale sexu se ode mě dočkala málokterá. Ani o to podle mě nestály, i když nevím. Avšak k věci. Bylo to po... tak třítýdenní dovolené. Tu jsem trávil částečně s jedenadvacetiletým synem, chvílemi s milenkou a – naštěstí - taky s maminkou. Hodně jsem jako obvykle četl (i dětské knihy, i Fowlese), o něco méně psal a už vůbec jsem nedokončoval svůj skvělý románek V nitru Kamerunu. Proč ne? Nevím. Napsat článek, to je věc chvíle. Ale román je zvláště ve finální fázi otročina, otročina blížící se až práci na korektuře. A člověk by měl být snad někde zavřený. A to, že v mé (krvavé) knize vystupuje i „sám“ Samuel Rockefeller (kladná postava a lovec posedlý obří šelmou „mgvou“), mi přitom naprosto nepomůže.

Dovolená se blížila ke konci a znovu do práce se mi... zrovna moc nechtělo. Nu, ale jel jsem. A hle, nic. Ještě nic. Až pozítří. A... Náhle jsem měl spoustu času. Nebo snad ne?

Ta věta „náhle jsem měl spoustu času“ je krásná, nekonečně půvabná a již ji napsal Ota Hofman. V Panu Tau. A Ota... Prochází se poté v kůži svého hrdiny Rotterdamským přístavem i jinde a dokonale to zilustroval - nadále žijící – borec z Prahy, malíř pan Šalamoun.

„Náhle jsem měl spoustu času,“ stojí pod sadou obrázků Šalamounem ilustrované knihy.

Nicméně knihy nejsou vše a tentokrát jsem nechtěl číst, najednou ne; a protože má cesta na kole do práce vede okolo soustavy hřišť, kde řádí mladí, zajel jsem tam.

Měl jsem v černém batůžku ledovou kolu a osušku na utření potu, na sobě pak bílé triko, černé džíny a modré, gumové sandály. Kolo jsem opřel... Ani nevím o co, usadil jsem se, ani vlastně nevím kam (ale na beton ano) a čuměl a čuměl a čuměl. Vychládal.

A stačilo jen pár desítek minut a já si uvědomil, že jsem se díky Bohu a náhlosti VOLNA ocitl ve skutečném světě. Najednou. A konečně. Už mi to bylo potřeba. A že jsem se ocitl mimo novinové titulky, které straší a straší... nejen babičky. Že sedím mezi mladými.

Je fakt, že mnozí z nich se nakonec stanou politiky a že jen kousek ode mě byl ajťák, který si stěžoval na kterousi „krávu kolegyni“ v práci. Odfrkával si. Ale hemžili se tam i mladší, co ještě nepracovali, a já uchváceně pozoroval hlavně ty, co ovládali prkna. A že je tedy ovládali. Někteří skvěle, no, a myslím si, že kluci koneckonců mívají rádi, když je tam nějaký ten starší čumil jako já. Předvádějí se před ním víc a někdy se kvůli tomu mohou zabít. Ale snad ne.

Kdosi mě požádal o cigaretu.

„Nekouřím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Dokonce odmalička.“

„Tak to jste dobrej.“

Což byla ta jediná konverzace, která za celý čas u mé osoby proběhla. A sice jsem plánoval, že sem vezmu za týden jistou Evu, ale... Stačilo se mi dívat. 

Vedle bylo hřiště na košíkovou a kdosi slavil narozeniny. Už se blížil. Fyzicky vycepovaný frajer s dámou po boku a jiná dáma, celá v černém včetně punčocháčů, organizovala bandu košíkářů. Ti se postavili do řady a každý držel jedno nafukovací písmeno. HAPPY BIRTHDAY. Nevím sice, proč mu to museli psát anglicky, ale sám jsem angličtinář, mám ten jazyk rád a nevadilo mi to.

Německy by to - naštěstí – asi nikoho nenapadlo napsat.

Nu, ale na ně jsem dlouho nekoukal. Byli dospělí. A za mnou i přede mnou existovaly betonové plochy i betonové doly a jeden kluk jezdil přímo geniálně. Obnažen do půl těla válel. A mezi tím se motali další a další a často s koloběžkou. Velmi často bez přileb. A jen sem tam seděl kdosi jako rodič.

Občas jsem pohlédl na zcela malého chlapce, jehož světem se stalo toho podvečera malilinké autíčko plus malinký autobus. Chlapec ležel na betonu, popocházel, na něco lezl a snil v bdělém stavu a hrál si. Nevypadal, že se nudí. I když nejezdil. A nikdo si ho celý čas nevšímal. Vůbec. Zvláštní? Nevím. Ale byl bych tím klukem rád. Moc rád.

Seděl jsem tam asi hodinu a přesně dle hesla „když nečekaně získáte mnoho volna, vždy to spolehlivě promarníte“. Vždyť... Vlastně jsem měl dojet domů a třeba psát. Ne? A já jsem tady a pouze čučím – a čučím. Ne, nepřitahují mě děti a nepřitahují mě eroticky chlapci a dokonce i na pár žen, co tam vyzývavě prošlo, jsem nehleděl s valným zájmem. Ale onen život tam, to přece... TO – BYLA – KRÁSA. A podle mě i skutečná realita. Svět!

Svět nových generací. Sportovali tam, jako by neexistovala epidemie, a viděl jsem spousty přátelství mezi těmi chlapci i jejich štěstí. Nabilo mě to. Areál mě ostatně fascinuje už dávno, jenže pokaždé jej pouze projedu na bicyklu po obvodním okruhu - a ženu si domů číst. Dnes ale ne. Dnes jsem vysadil. A vstřebával život. A ne Babišův. Jejich. A pochopil jsem hodně. Opojila mě atmosféra podvečera a slunce klesalo k obzoru, ale pražilo, a snil jsem, že by se tam mohl natočit „super“ filmový dokument. A já „dám“ jen článek. Je to málo?

Ne. Je to... Aspoň něco. A zlé titulky v novinách se díky tomu náhle sunou do p-dele. Ani tyto nové generace ostatně nesedí u denního tisku. Nezajímá je. A zní to záludně i nebezpečně, ale dětem a mladým je epidemie lhostejná. Nemyslí na ni. Proč taky.  A jen mi bylo stále líto, že jsem jim sám nemohl předvést pražádné mistrné skoky. Neovládám prkno a nejsem ani žabák, ani Pérák. Bohužel. Ale rád vidím, že mládež žije vlastním životem a s-re na to, co se píše ve zhovadilých novinách. Já sám sice hned troje noviny občas kupuji (jednou týdně a jen kvůli přílohám), ba do nich dokonce dost píšu, ale... Beru je s rezervou.

Berte je taky tak. Politici jsou koneckonců občas pěkné sv-ně, když to řeknu natvrdo, a nebezpečí od viru je kvůli nim poněkud přeceněno. A národ terorizován. Uboze.

Nebo se pletu? Má pravdu Ondra Neff? Chci věřit spíš útěšným zprávám, tak jako osmdesát procent dalších?

A kde je pravda? Na onom hřišti, anebo mezi politiky? Podle mě na hřišti.

A jistě, starosta Pavel Novotný je - tak trochu - magor, ale i já bych některé politiky... Ne, nepostavil ke zdi. Jen hodil do močůvky.

Nepohrdám jimi, ale dneska jsem to viděl VENKU a každý ten mladý skokan na prkně je víc, je daleko víc než kterýkoli politik.

A i holky-skokanky tam byly, jenže jim to jde hůř. Ženy jsou od přírody ostražitější a bojí se pádu. Právem. A schvaluji to. Holka není kluk.

Lidé jako takoví už bohužel taky nejsou kluky a neobyčejně snadno podléhají mediálnímu tlaku. Ne každý, vím, ale přehršle redaktorů a šéfredaktorů ano. A vídám to a vnímám i mimo média a mnozí skutečně mají za to, že je rouška chrání, anebo přinejmenším „chrání druhého“. Ne, nevysmívám se takému názoru a - výjimečně - to snad může být i pravda, ale většinou není. Zbytečné natahování roušek by se každopádně mělo nikoli až zítra, ale okamžitě a všude zrušit. Na hřištích, kde jsem seděl a čučel, ostatně taky nebyly. Jsou teror.

Odpovíte mi, vím, a říkáte, slyším, že jsem si na onom hřišti asi dal pivo.

Nebo dvě. Ne. Omyl. Pil jsem chvílemi skutečně jen kolu. Pembertonovu. Americkou. A mezi všemi těmi hřišti jsem byl osvícen (žertuji) a pochopil, že je skutečný život zde. Na nich. A že se rodí prostou i akční praxí nové, mladé generace, která opravdu žije a nenechá se svazovat, poutat, zneužívat a ovládat idioty „nahoře“.

„Půjč mi to prkno,“ povídám po hodině onomu frackovi, co chtěl prve cigáro. Jistěže mi je půjčil. Šel jsem na plochu a předvedl se. Kroužil jsem, najížděl, skákal. Už za chvíli všichni začali zpomalovat a posléze se zastavili. Nyní pro změnu čuměli oni. Proč taky ne? Byl jsem starší a tím nápadný, ale především jsem dělal... Dokonce přemety. Dvakrát jsem, pravda, upadl, ale vždy okamžitě vyskočil jako Pérák.

Konečně jsem měl dost. I zastavím a vracím chlapci prkno. A ten kluk povídá: „Jste dobrej,“

A já: „To mi naučila mami v šedesátých letech.“

Nu, ale ten poslední odstaveček téhle glosy jsem si bohužel pouze bohapustě vymyslil.

Nebo všecky tři poslední.

Ale co? A jak říkal Gustave Flaubert: Žít znamená snít.