Sládek: „A proč, pane Cibulko, by to všechno měli být agenti Ruska? Proč by to nemohli být prostě idioti?"

Rádio jsem opustil, ale než jsem to udělal, bavil jsem se. Ba královsky, kdybych chtěl užít klišé. Jak pan Petr Cibulka, tak doktor Miroslav Sládek mě na rozdíl od mnohých jiných politiků skutečně zaujali. A jejich plány?

To je už jiná věc.

A ještě další věcí pak je, co by se skutečně s touto zemí dělo, kdyby jejich strany vyhrály.

Je to dobrý námět. Je to potenciální námět na román a mnohý autor by ho začal ne třetí světovou válkou, ale aspoň třetí defenestrací. Jiný pravým jejím opakem. Hm. Ale proč vlastně chrlit nové a nové romány? Když „v literatuře už všechno bylo," abych opět citoval sofistikovaného Miroslava Sládka, jenž „Brusel" trefně srovnává s Kafkovým Zámkem.

Anebo si vezměte ten zcela nejlepší Fitzgeraldův román Velký Gatsby.

Sice je to ve skutečnosti jen delší povídka, ale to vadit může leda tak nějakému zapšklému literárnímu badateli. My jděme k věci. „Povídka" se sice odehrává už roku 1922 (napsána byla roku 1924 na Riviéře a prvně vyšla roku 1925), ale chování a přístupy, jež osvětluje, jsou trvale ty samé. I dnes.

Fitzgeraldův příběh vypráví jistý Nick, z kterého udělal (homosexuální) Truman Capote později ve svém scénáři gaye. Ale Hollywood tuto verzi zamítl. Byť seděla.

Nick tedy není přímo teplý a má velice výhodně, což znamená bohatě vdanou sestřenici Daisy.

Vzala si milionáře Toma, ale... Ale už pátým rokem je do Daisy nezvratně a „nekonečně" (a jistěže tedy romanticky) zamilován pan Gatsby. Další boháč.

Další boháč, jenže pozor; není „ryzí" milionář. Svou mentalitou ne a dle Fitzgeraldovy fascinující vize byl tento hezký muž schopen tak mocné a trvanlivé naděje, že se k majetku vypracoval, a to právě kvůli Daisy. Aby jí imponoval.

A dál?

Nick (zvyklý lidi stále pozorovat z odstupu, a tedy Fitzgeraldovo alter ego) se ubytuje na milimetr přesně mezi Gatsbym a Daisy.

Gatsby poprosí Nicka, který je Gatsbym nepochybně magnetizován, o zprostředkování schůzky s Nickovou sestřenicí Daisy.

Ke zprostředkování dojde, rozechvělý Gatsby navštíví Daisy a setká se také s jejím manželem Tomem.

S Daisy pak ovšem konverzuje úplně sám a jedna věc je přinejmenším zajímavá.

To, co si Tom a Daisy sdělili, v knize není.

Dokonce ani naznačeno. Myslím, že Fitzgerald udělal dobře, že to pominul. Ba byl to přímo geniální tah. Autor ovšem naopak zařídí, aby čtenáři odhalili, nakolik není milionář Tom (chcete-li Babiš) svatý.

A například má tento bohatec se samozřejmostí i milenku. Myrtle.

A tu... Zdá se (pouze se to ovšem asi zdá, musím opatrně dodat), že jej Myrtle kupodivu chce opustit. Ale nechci vám tupě vyprávět celý Fitzgeraldův příběh, ten byste si měli přečíst. I dodám jen, že Daisy ve finále zabije Myrtle autem.

Ale ne svým. Gatsbyho. - Náhodou? Víte... Náhody neexistují. A dál? Daisy „milosrdně" Gatsbymu dovolí, aby na sebe vinu vzal. A on to udělá. Proč? Je do ní ještě po letech opravdově a snad tedy i masochisticky zamilovaný. Svému „milionovému" Tomovi pak ta samá Daisy dovolí, aby na Gatsbyho poslal rozzuřeného manžela mrtvé Myrtle, a dotyčný „buran" Gatsbyho zastřelí a je zatčen. Milionářský párek Daisy a Tom odjíždí a...

A svým způsobem to možná celé byl jejich společný komplot. Proti „chudým". I včetně toho bývalého chudého. Zlikvidovali hned tři lidi a Gatsby je dokonce pohřben jako vrah.

I jako úplně osamělý muž. Má jen Nicka. Suma sumárum?

Daisy zabila dvě mouchy jednou ranou.

Zabila nepohodlného, ba pološíleného ctitele... i manželovu milenku.

A nakolik to udělala s Tomovým vědomím?

To už je otázkou pro každého ze čtenářů. Tu si každý musíme zodpovědět sám. Anžto však se nějak stále méně čte, připomínám, že byl román doposud pětkrát zfilmován. Prvně už roku 1926.

Není přitom nezajímavé, že mnohý divák odchází z kina, aniž by mu základní syžet Fitzgeraldova nápadu došel.

„Ale tak to chodí," řekl by Kurt Vonnegut.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami