Skutečné problémy existují. A stát? Místo jejich mýcení ničí muže a ženy s cigaretkou mezi rty. Pročpak asi státu na jejich zdraví tak velmi záleží? Odpovídám: Státu na jejich zdraví nezáleží a příčina zákazů je jiná. Jaká? Odpovězte si sami, protože tu nechci a snad ani nesmím šířit konspirační teorie. Ale nakolik doopravdy škodí pobyty v blízkosti kuřáků kupříkladu vaším plicním sklípkům anebo dokonce tlukotu vašeho srdce, je otázka, a tzv. pasivní kouření zůstává, pokud to ještě nevíte, jen pojmem z ranku demagogie.

Kdyby odsud nepocházel, asi byste nemohli jet s kočárkem po auty užívané ulici. I vdechování výfukových plynů vaším potomkem u autostrády totiž hrozí a neříkám, že je zcela bezpečné, vím však, že třeba vztah mezi pobyty v zakouřeném lokále a rakovinou nikdy nebyl prokázán žádnou skutečně odbornou studií.

Jako je naopak stoprocentně prokázán vztah rakoviny a toho skutečného kouření. Punktum.

Na světě (a dívejme se naň demokraticky) kouří dnes asi čtvrtina populace. Takže... Takže jsme jako nekuřáci sice v převaze, nicméně převaha tři na jednoho je dle mě argument víc než chatrný. Ba je ubohý. A co víc? Restaurace, bary, kavárny, vinárny a četné další podobné podniky dnes jen málokdy patří státu. Spíš bývají opečovávány povolanějšíma rukama nějaké firmy (a stát firma rozhodně není) či (a to ještě spíš) nějakého soukromníka.

Ti a jen ti by taky měli rozhodovat, zda zakážou kouření v prostorách, jež si vydobyli a jež jim náleží.

Ale ano! Ano, mohl bych teď úvahu různě a relativizovat. Ale proč? Neodpovídáme každý sám za sebe? Odpovídáme; a sníží-li se někde v hospodě návštěvnost či naopak se návštěvnost zvýší, je přece vždy věcí hospody. Úvahu, která vás teď napadla, a podle níž je každý človíček prvořadě výrobní jednotka či dokonce jen výrobní prostředek, který nesmí sám sebe jakkoli poškodit či opotřebovat, odmítám; a pokud ji neodmítáte vy, jistě kuřáky budete dál napadat. I konejte. Na diskusi je ovšem podle mě zcela jiná otázka.

Nemělo by se znovu povolit kouření v biografech? Podle mého názoru ano. A zrovna tak bych dovolil kouřit v Národním divadle. Argumentovat, že by „mohlo dojít během představení k požáru“, je už zažité, uznávám, ale i dětinské. Tak argumentujeme ze setrvačnosti a aniž bychom nad věcí jakkoli plodně přemýšleli.

Ostatně i u benzínových pump bych kouření povolil (ale nevynucoval), vždyť potenciálních sebevrahů a šílenců je v populaci vždy jisté procento, ani oni však nejsou až tak šílení (a sebevražední), aby letargicky čepovali pohonné hmoty a oklepávali popel do nádrže. A v autě navíc musíte být střízliví, či ne?

Poslední odstavec berte však přece jen raději jen co pokus o „finální“ humor; ani já ten odstavec nemyslím stoprocentně vážně.

Ještě totiž pamatuji „doutníkovou“ scénu z železničního přejezdu v komedii Neobyčejná dobrodružství Italů v Rusku.

Ivo Fencl

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.