„Je Jan Skácel se svou vizí osamělý? - Jsou dnes proměny komunikační situace tak hluboké a funkce literárních textů se mění tak zásadně, že si žádá úvahu o zániku tradičního pojetí estetického výtvoru? Na tuto půdu se neodvažuji vkročit.“ Vladimír Svatoň

Čtrnáct studií (už dřív porůznu zveřejněných na stránkách sborníků nebo časopisů) shromáždil loni Vladimír Svatoň. Podařilo se i dík programu Univerzy Karlovy „Krize racionality a moderní myšlení“ a „spádně“ autor ty studie v knize Na cestě evropským literárním polem rozčlenil do tří částí. Přívlastkem spádně přitom je míněno, že jsou v podstatě od začátku až do strany 205 řazeny podle míry své sofistikovanosti...

První část knihy zvaná Srovnání a nalézání identity začíná obsáhlejší, třicetistránkovou prací s názvem začínajícím slovy Literatura v „předpokladovém“ poli... A hle, již tato studie sama sestává ze „čtrnácti malých kapitol“. - Následují stati Skrytá ontologie fikčních světů a Mezi indexem a ikonou, mezi symbolem a mimezí.

Jak připomene Vladimír Svatoň úvodem, existence komparastiky není samozřejmá. Zjednoduší-li věc, tak se Franzem Kafkou inspirovalo povícero latinskoamerických autorů, ale ví se to. Dosti dobře; nikdo to nezpochybňuje, jde o očividnou věc. A tudíž není na stejném poli potřeba speciální vědní disciplína.

Nebo ano?

Stává se přece často, připomíná autor, že je znovu akcentován význam nějakého postupu, který byl dosud v literárních studiích přítomen implicitně. Náhle je oprášen, nalezen, pozdvižen, redefinován a uznán hodným. Toho, že se stane třeba i přímo programem.

Totéž se přihodilo naratologii. To samé kognitivní literární vědě. Svatoň nechce uměle konstruovat, řekl bych, ale rozhodně pátrá po správném úhlu pohledu, který budeme po právu pokládat za inspiraci pro rozličné komparace. Je to zábavné a je to ostatně autorova práce, i rád by udržel vědomí smyslu kontextového čtení.Různé dávné momenty vývoje literatury není pak místné zatracovat a neměli bychom ztrácet ze zřetele celek. Ten má přece smysluplné kořeny už v literatuře starověké a to, že byl kupříkladu řecký kontext poněkud jiný, na věci v tom podstatném nic nemění.

Přistoupit se samo sebou musí na to, že komparatisti „jen“ vytvářejí hypotézy. Ostatně, nejsou sami. Nejsou sami, kdo tím způsobem vědecky pracují, a je to mnohdy i jedinou možností a cestou. Nechť jsou, pravda, tyto jejich hypotézy včas (nejlépe hned) podrobovány polemice i pochybám; a obecně pak řečeno, pravda přece netkví vždy pouze v momentu. Její hledání bývá procesem a proces je to dokonce obdobný tomu, jaký na bázi politického vyjednávání aktuálně provozuje mnohými zatracovaný prezident Trump.

A podobně jako pragmatický a lavírující politik pracuje komparatista s matérií literárních děl od antiky po dnešek – a jde o vlivy neznající hranic, Těch, jež politik třeba ve směru Latinské Ameriky naopak uzavírá. Nechme však politiky. Ani Svatoň si ovšem pro potřeby svých výkladů nesmí nic zastírat a registruje tudíž svět co prostředí už rozdělené, s čímž nelze hnout. Nebo ne tak snadno. Civilizační okruhy nepředěláte. Hodnotové postoje a myšlenková schémata lidí uvnitř nich taky ne a lijme víno čisté! Schémata a postoje se v civilizačních okruzích vzájemně odlišují, perou a popírají v podstatě nepřekonatelně - a není to novum.

Ani to není Svatoňův objev. Totéž chápal britský filosof historie Arnold Joseph Toynbee (1889-1975) a v dvanácti svazcích Studia dějin (1934-1961) líčí vývoj světa na stínech toho, co vlastně odhalovali už moudří myslitelé ruští (v 19. století) a na jiné platformě dobrodružného románu i mystik Sir Henry Rider Haggard.

Dějiny jsou totiž „vlnobití“ a zrody - růsty – rozkvěty i propady. Pády. Toynbee přitom nespekuluje. Toynbee vylíčil osudy 26 konkrétních civilizací.

Naši rozpornou, ale úpadku zatím snad čelící Evropu, Svatoň v tom kontextu charakterizuje oslabujícími ji, ale přesto k opakování renesancí se hrotícími střety racionality s... ohledy na nevypočitatelnost individualit. V podstatě se jedná i o prolínání soucitu a nároků na nás každodenně kladených...

V druhé části své knihy Kontury kulturního povědomí shromažďuje Svatoň další tři studie: Ruský symbolismus: vstup do dvacátého století, Motivy ruské identity a Střední Evropa: návrh jiného světa; a připusťme tady, že takřečenou etiku chápeme až jako lidé, zatímco příroda, vesmír a mýty nepřipouštějí žádná morální hodnocení. Za což dejme vykřičník. Například i české národní obrozením bylo jen utopií a dějiny naší kotlinou putovaly mimo mravní postoje klasicismu. Přizpůsobovali jsme se, většinou, a hle, Vladimír Svatoň ve stejném duchu vykládá Čapkův Obyčejný život.

Karel Čapek tu člověka předvádí i jinak, ale také v jeho pružnosti.

Třetí část knihy Trvající tvary má osm už méně obecných kapitol a například jde o studie Žánry: trauma a výzva poetiky, Tragédie v kulturním poli Evropy nebo Život Aristotelových kategorií v novověké tragédii a románu. Autor se zaobírá problematikou katarzí a vrací se i do říše ruského symbolismu. Na řadu však přichází taky Marina Cvetajevová v dumné souhře s tématem nenaplněné lásky v literatuře jako takové, anebo Anton Pavlovič Čechov, jehož hry s hrdiny neunikajícími nikdy všednosti jsou fakticky variace známých námětů evropské literatury známých od Balzaca, Stendhala či Flauberta. Ve Svatoňově knize nechybí ani studie o „třech variacích faustovského mýtu“, jimiž jsou Nabokovova Lužinova obrana, Mannův Doktor Faustus a Noční práce Jáchyma Topola. V třetím z případů má badatel osnovu faustovského příběhu za „rozhodně“ nezáměrnou a nemyslím si (abychom téma na sekundu odlehčili), že by považoval za regulérní postup se Jáchyma Topola prostě přeptat.

Existenci faustovství lze totiž v jeho pochmurné knize vypátrat bez ohledu na autorovy záměry; také v tom tkví krása komparatistiky. - A závěrečná studie svazku? - Vladimír Svatoň v ní působivě dokazuje, že jako regulérní žánr neexistuje historický román.

***

„Čechov dovedl proměnit ve strukturální princip svých dramat situaci, která se běžně pokládá za projev krize klasické literatury... a otřásl tak důvěrou v to, že je život založen na transcendentálních hodnotách, možná ještě silněji než filosofický mág jeho doby Friedrich Nietzsche.“ Vladimír Svatoň

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.