Tato pravda vycházela jednak z realistického vědomí velikosti a tedy i významu naší země v porovnání s evropskými i světovými velmocemi, jednak témata vyplývající z rozsáhlé ekonomické a sociální transformace naší země byla tématy skutečně hýbajícími veřejným míněním.

Aniž bychom si to tehdy uvědomovali, byla to léta jistého politického „luxusu“, kdy jsme si mohli dovolit (a bylo nám to zvenku ještě tolerováno) vést spory o budoucí vývoj České republiky nezávisle sami, aniž bychom museli podrobovat domácí hospodářské a sociální návrhy povinným bruselským harmonizacím a nadnárodním politikám určovaným západoevropskými zájmy.  Po celá devadesátá léta jsme si mohli být víceméně svými pány a obsah domácí politiky si určovali sami. Čím více se přibližoval náš vstup do Evropské unie, tím méně prostoru k výkonu vlastní politiky – a tedy k obhajobě českých národních zájmů – nám zbývalo.

1. Úvod

Nejpozději od vstupu ČR do EU pro nás již unijní prostor není zahraničím. Je prostorem, který stále aktivněji, agresivněji a rozsáhleji ovlivňuje obsah české politiky. Jinak řečeno, Evropská unie již není zahraničním tématem, je tématem domácím. Drtivá většina nařízení, která jsme povinni do svého legislativního rámce přijímat a následně realizovat v praxi, přichází z evropských institucí. Jejich schvalování není předmětem demokratické debaty, jsou „vyráběny“ mimo demokratický politický rámec. Autory jsou „osvícení a na sobeckých národních zájmech nezávislí experti“, což působí na demokracii zhoubně a posiluje ve společnosti tendence vládnout „mimo demokracii“. Zlehčovat a podceňovat tato fakta, či se jim dokonce vyhýbat, neanalyzovat je a nevyvozovat z takových analýz závěry, což mnozí dělají, to je naprostým nepochopením politické reality dneška.

Většina českých politických stran a subjektů však tento fakt nedoceňuje. Buďto podléhají iluzím o existenci jakéhosi fiktivního prostoru, v němž lze na unijní úrovni prosadit naše zájmy (blouzní o naší stále ještě nezávislosti na bruselských institucích), nebo daný stav akceptují, podvolují se mu, berou za neměnný i nezměnitelný a obelhávají sebe i své voliče argumentací, že správnou obhajobou národního zájmu je výhradně naše schopnost čerpat „evropské peníze“. A pak tu jsou politické strany, jež bruselský protektorát přímo vítají, považují jej za vzorový a hodný následování.

V důsledku se však postoje silných českých politických stran k Evropské unii a naší roli v ní v zásadě neliší. Před občany a voliči mají pro svoji názorovou rigiditu, servilitu a strach, aby si náhodou „nezadaly“, výmluvu, že „patříme na Západ“, z čehož v české společnosti učinily nekritizovatelnou, ale zcela prázdnou a plytkou mantru. Je to ovšem zástupné a únikové téma už proto, že naši příslušnost k Západu nikdo v Čechách ani nezpochybňuje, ani seriózně neatakuje. Aby se do letošních voleb vstupující české politické strany a koalice vyhnuly případnému nesouhlasu či dokonce kritice politik Evropské unie, programově tyto strany budí ve veřejnosti strach z ruské nebo čínské hrozby. Pěstování atmosféry vnějšího ohrožení je historií osvědčenou metodou, jak zahnat lidi do houfu a umlčet případné kritiky.