Tato pravda vycházela jednak z realistického vědomí velikosti a tedy i významu naší země v porovnání s evropskými i světovými velmocemi, jednak témata vyplývající z rozsáhlé ekonomické a sociální transformace naší země byla tématy skutečně hýbajícími veřejným míněním.

Aniž bychom si to tehdy uvědomovali, byla to léta jistého politického „luxusu“, kdy jsme si mohli dovolit (a bylo nám to zvenku ještě tolerováno) vést spory o budoucí vývoj České republiky nezávisle sami, aniž bychom museli podrobovat domácí hospodářské a sociální návrhy povinným bruselským harmonizacím a nadnárodním politikám určovaným západoevropskými zájmy.  Po celá devadesátá léta jsme si mohli být víceméně svými pány a obsah domácí politiky si určovali sami. Čím více se přibližoval náš vstup do Evropské unie, tím méně prostoru k výkonu vlastní politiky – a tedy k obhajobě českých národních zájmů – nám zbývalo.

1. Úvod

Nejpozději od vstupu ČR do EU pro nás již unijní prostor není zahraničím. Je prostorem, který stále aktivněji, agresivněji a rozsáhleji ovlivňuje obsah české politiky. Jinak řečeno, Evropská unie již není zahraničním tématem, je tématem domácím. Drtivá většina nařízení, která jsme povinni do svého legislativního rámce přijímat a následně realizovat v praxi, přichází z evropských institucí. Jejich schvalování není předmětem demokratické debaty, jsou „vyráběny“ mimo demokratický politický rámec. Autory jsou „osvícení a na sobeckých národních zájmech nezávislí experti“, což působí na demokracii zhoubně a posiluje ve společnosti tendence vládnout „mimo demokracii“. Zlehčovat a podceňovat tato fakta, či se jim dokonce vyhýbat, neanalyzovat je a nevyvozovat z takových analýz závěry, což mnozí dělají, to je naprostým nepochopením politické reality dneška.

Většina českých politických stran a subjektů však tento fakt nedoceňuje. Buďto podléhají iluzím o existenci jakéhosi fiktivního prostoru, v němž lze na unijní úrovni prosadit naše zájmy (blouzní o naší stále ještě nezávislosti na bruselských institucích), nebo daný stav akceptují, podvolují se mu, berou za neměnný i nezměnitelný a obelhávají sebe i své voliče argumentací, že správnou obhajobou národního zájmu je výhradně naše schopnost čerpat „evropské peníze“. A pak tu jsou politické strany, jež bruselský protektorát přímo vítají, považují jej za vzorový a hodný následování.

V důsledku se však postoje silných českých politických stran k Evropské unii a naší roli v ní v zásadě neliší. Před občany a voliči mají pro svoji názorovou rigiditu, servilitu a strach, aby si náhodou „nezadaly“, výmluvu, že „patříme na Západ“, z čehož v české společnosti učinily nekritizovatelnou, ale zcela prázdnou a plytkou mantru. Je to ovšem zástupné a únikové téma už proto, že naši příslušnost k Západu nikdo v Čechách ani nezpochybňuje, ani seriózně neatakuje. Aby se do letošních voleb vstupující české politické strany a koalice vyhnuly případnému nesouhlasu či dokonce kritice politik Evropské unie, programově tyto strany budí ve veřejnosti strach z ruské nebo čínské hrozby. Pěstování atmosféry vnějšího ohrožení je historií osvědčenou metodou, jak zahnat lidi do houfu a umlčet případné kritiky.

To však nijak neotupuje ani neřeší evidentní fakt, že dnešní instituce Evropské unie jsou zdrojem velmi vážných témat. Jejich důsledky a dopady na českou ekonomiku i celou společnost budou zásadní nejen v horizontu několika let, ale budou rozhodovat o hospodářském výkonu a prosperitě země, o míře blahobytu občanů České republiky, o budoucí struktuře a národnostním složení obyvatelstva a dokonce i o samotné kvalitě výkonu demokracie u nás na dlouhá desetiletí dopředu. Povinnost vyjádřit se k nim, zaujmout stanovisko, nabídnout svým voličům řešení bychom tak měli požadovat nejen po takové politické straně, která v letošních podzimních volbách může být potenciálním vítězem s právem sestavit vládu a určovat budoucnost této země, ale také po každé formaci, která chce na české politické scéně působit ještě za deset, dvacet, třicet let, neboť aktuální extremistické návrhy přicházející z Bruselu jsou rozplánovány už do roku 2050. Je tedy pravděpodobné, že současná opozice může být zítra vládní stranou a se svým názorem na to, co se v Bruselu děje a co odtud přichází, by měla seznámit své voliče již dnes.

K posouzení, jak vážně na aktuální vývoj v Bruselu nahlížejí české politické strany vstupující do předvolebního klání, zda „evropským“ tématům vůbec přikládají důležitost a zda voličům nabízejí svá řešení, vycházíme z dostupných předvolebních programů jednotlivých stran. Zdůrazněme při tom, že v hodnocení nám vůbec nejde o to, zda předvolební názory českých politických subjektů jsou konformní s názory našimi. Jde nám především o to, zda a jak vážně považují za podstatné českého voliče se svým názorem na „unijní“ problematiku seznámit. Konec konců je to i premiér české vlády a jeho ministři, kteří se na rozhodování v Radě EU podílejí, a kteří svým hlasováním nesou posléze v České republice jistou míru odpovědnosti „za Brusel“.

My dnešní stav Evropské unie a obsah jejích politik bereme za natolik kritický a pro české národní zájmy natolik nebezpečný, že tuto problematiku považujeme když ne za nejpodstatnější téma letošních voleb, tak rozhodně za jedno z nejdůležitějších. Ano, my si myslíme, že letošní parlamentní volby silné a vážné téma mají – Evropskou unii.

2. Stručný přehled zahraničně-politických priorit rozhodujících politických stran a hnutí vstupujících do parlamentních voleb 2021

V době vzniku tohoto textu nebyl k dispozici žádný relevantní volební program Hnutí ANO, takže nebylo možné prozkoumat, jaké názory na Evropskou unii tento politický subjekt bude hájit. [1]

Koalice Pirátů a Starostů v části svého volebního programu s názvem „EU, zahraničí a obrana“ sděluje, mimo jiné, že „okopávání bruselských kotníků a lokální politikaření namísto řešení společných problémů v době, kdy od EU přijímáme fůru pomoci, působí až podrazácky“, že „posílíme výuku o základním fungování EU na školách“, že „budeme podporovat jednotný vnitřní trh včetně širších pracovních příležitostí, financování mobility pro studenty, volné cestování napříč Evropou, Zelenou dohodu pro Evropu“, a pokračuje tím, že „budeme plnit klimatické cíle Pařížské dohody společně s dalšími členskými státy OSN“. [2]

Koalice SPOLU (ODS - TOP 09 – KDU-ČSL) ve svém volebním programu s názvem „SPOLU dáme Česko dohromady“ v části 5.1 „Zahraniční, evropská a bezpečnostní politika“ (s podnázvem Patříme na Západ!) slibuje nejen to, že „s pomocí evropských zdrojů z Česka uděláme zemi inovací a úspěšných startupů“, nejen to, že „obnovíme tradici ‚havlovské diplomacie‘“, ale také, že „profesionálně a zodpovědně připravíme české předsednictví na podzim 2022“, „využijeme peníze ze strukturálních fondů v období 2021-2027 na výstavbu klíčové dopravní infrastruktury, kterou Česko jako tranzitní země potřebuje…“, a že „ … prioritou je využití peněz na modernizaci energetiky, průmyslu a bydlení v souvislosti s chystanou dekarbonizací uhlíkově náročné české ekonomiky“. V problematice migrace koalice tvrdí, že „trváme na tom, aby si každá země EU mohla svobodně zvolit svou vlastní migrační politiku a přístup k žadatelům o azyl“. [3]

Na rozdíl od konkurenčních politických stran a hnutí, které problematiku zahraniční politiky a Evropské unie shodně formulují až zcela v závěru svých programů (čímž naznačují míru významnosti, které tématu EU v nadcházejících volbách přisuzují), SPD považuje obranu suverenity ČR za „závažný úkol“ a řadí tento programový bod hned na úvod svého předvolebního programu. SPD voliče upozorňuje, že členství ČR v EU se stává „nákladnou a nebezpečnou záležitostí“, že „Evropská komise a další orgány produkují velký počet nesystémových opatření, která jdou často proti zájmům jednotlivých členských států“ a jako příklad uvádí „organizování příchodu milionů migrantů z rozvojových zemí“. V souladu se svojí dlouhodobou politickou prioritou vyzývá k CZexitu, kterého se „není třeba bát“. [4]

ČSSD ve volebním programu „Vize ČSSD pro Česko 2030“ hlásá, že „chceme EU aktivně utvářet a konstruktivně i progresivně měnit, proto ale musíme být v jejím jádru“. Bude podporovat Evropský pilíř sociálních práv, chystá se k přijetí eura vstupem do systému směnných kurzů ERM II (podobně jako Piráti a STAN), chce v EU podporovat boj s daňovými úniky a daňovými ráji, chce efektivně čerpat prostředky z fondů EU a dbát spolu s EU o kvalitu zboží a služeb pro všechny. [5]

KSČM zveřejnila svůj program pod názvem „5 priorit“ a v bodech, které by se mohly týkat EU (celostní přístup k tomuto tématu KSČM neformuluje) slibuje svým voličům referendum o pokračujícím členství ČR v EU, zachování koruny a stop ilegální migraci. [6]

Tento, velmi stručný průchod předvolebními programy relevantních politických sil, které se budou v podzimních volbách ucházet o úspěch a tedy šanci vládnout v České republice, přesvědčivě ukazuje smutnou (i když tušenou) realitu: tématu Evropské unie, vlivu závazných politik evropských institucí na obsah a směřování domácí politiky, nadřazenosti bruselské legislativy českému zákonodárství, se, kromě SPD a Trikolóry, vážně a zodpovědně nevěnuje žádný politický subjekt.

3. Proč považujeme téma Evropské unie za velmi vážné my?

Všechny významné politické strany naprosto ignorují zásadní téma doby – aktuální stav eurointegrace, jehož jedním z extremistických produktů je tzv. Evropská zelená dohoda (European Green Deal) [7]. Žádná z nich nepovažuje za podstatné, aby se alespoň rámcově zmínila o vážných a neblahých hospodářských důsledcích tohoto bruselského zeleného monstra, o jeho dopadech na životní úroveň a blahobyt občanů České republiky. Žádné z českých politických stran nestojí český volič za to, aby jej varovala před masivním bobtnáním státu a dalším nárůstem jeho moci nad našimi životy, před omezováním našich svobod v důsledku této zvrhlé ekoagendy.

Evropská zelená dohoda není jakási „hra“, jejíž pravidla bude možné v průběhu uvádění do života vytyčených extremistických požadavků libovolně měnit. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přirovnala tento zelený sociálně-inženýrský projekt dirigovaný a určovaný z Bruselu za „evropskou událost rovnající se přistání člověka na Měsíci“ [8], což odhaluje nejen fanatismus, s jakým je k tomuto environmentálnímu pokusu na evropské civilizaci přistupováno, ale v této formulaci hledejme i důslednost, s jakou bude onen program nemilosrdně vynucován.

Podstatou tzv. Evropské zelené dohody je „na jedné straně dosáhnout do roku 2050 stavu, kdy bude kontinent klimaticky neutrální, na straně druhé představit rozhodnou cestu, jak tohoto stavu docílit“. [9]

Balík průběžných návrhů směřujících členské státy EU ke „klimatické neutralitě“ je již na bruselském stole a jejich obsah je znám pod názvem „Fit for 55“.

Citujme některá rozhodující opatření. Do roku 2030 budou členské státy povinny redukovat své emise skleníkových plynů o 55 % (v porovnání se stavem z roku 1990). Aby bylo tohoto fantasmagorického čísla dosaženo, bude v následujících letech zdražen a zpřísněn systém prodeje emisních povolenek nejen pro producenty elektrické energie a tzv. energeticky náročná odvětví, ale systém bude aplikován na leteckou, námořní a automobilovou dopravu, na distribuci paliv pro pozemní dopravu a emisní daň bude uvalena na budovy, zemědělství, skládkování odpadů a také malé podnikání. Balík evropských emisních regulací se nevyhne lesnictví, regulace budou uvaleny na používání zemědělské půdy „včetně non-CO2 emisí vznikajících z hnojiv a chovu skotu“. Vznikne povinnost, aby do roku 2030 bylo 40 % energetické výroby kryto z obnovitelných zdrojů, přičemž každému členskému státu budou alokovány specifické cíle. „Bude zvolen rozhodnější přístup k emisím CO2 u osobních, dodávkových a nákladních automobilů … [přičemž] v zájmu zrychlení přechodu na mobilitu s nulovými emisemi, vozidla vyrobená po roce 2030 musí emise snížit o 55 %, vozidla vyrobená po roce 2035 už budou muset být na 100 % bezemisní“. [10]

Nápad Evropského zeleného údělu se naprosto míjí s realitou, přesto fanatismus, s jakým je k tomuto „projektu“ přistupováno, optimismus nevzbuzuje. Je nevyhnutelné, bohužel, připravit se tak na stav, ve kterém výsledkem bude zákaz klasických aut a výrazné zdražení paliv a energií (což ovlivní zbytek ekonomiky). Povinné ekologické renovace budov zdraží bydlení a emisní daň uvalená na zemědělskou produkci vyústí ve zdražení potravin. Zamezit přesouvání výrob mimo území EU a tedy mimo působnost zhoubných účinků environmentálního šílenství Evropské komise zabrání spuštění mechanismu zatěžující importované zboží ze třetích zemí do EU tzv. „uhlíkovým clem“ (s tímto opatřením se počítá v legislativě s názvem Carbon Border Adjustment Mechanism, který už Evropská komise prosadila). [11] A tak dále.

Jak je možné, že si žádná politická strana tak gigantického útoku na hospodářství, prosperitu, blahobyt a zejména svobodu člověka nevšímá? Je to jen jejich laxnost a pohodlnost? Cožpak širokopásmové zdražení, které bude s jistotou důsledkem evropského zeleného řádění, není zásadním volebním tématem? Jak si lze vysvětlit, že zcela konkrétní dopad nejen na každou rodinu, ale ve výsledku i celkovou mobilitu pracovních sil – tedy zákaz provozu klasických osobních aut po roce 2035 – nestojí české politice za zmínku?

Proč si žádná z politických stran nevšímá toho, jak „covidové“ období zneužila Evropská komise k výraznému zvýšení svého politického vlivu (na což IVK poukazoval ve svých textech hned na začátku lockdownových opatření na jaře 2020 [12]), zavedla další vlastní finanční zdroje (více vlastních zdrojů znamená větší nezávislost Evropské komise na příspěvcích členských států, jde tedy o další pohyb EK nad členské státy), „zařadila vyšší rychlost k zelené, digitální a odolné budoucnosti a položila základní kámen unie, která bude klimaticky neutrální, digitální a silnější než kdy před tím“ [13].

A to už ani nezmiňujeme „drobnost“ v podobě zaujetí pozice našimi politickými stranami k již probíhajícímu procesu s názvem Konference o budoucnosti Evropy [14]. I to je přece fundamentální téma produkované dnešní podobou evropské integrace, jehož výsledky ovlivní a zřejmě i změní politické obrysy kontinentu, na němž žijeme. Cožpak nemáme dost zkušeností s výsledky prozatím poslední Konference o budoucnosti Evropy v Laekenu, která „porodila“ tzv. Evropskou ústavu?  Základním poučením z té doby přece bylo, že do jakéhokoliv procesu s názvem „budoucnost Evropy“ je třeba vstoupit připraveně, obezřetně, mimořádně opatrně, s ujasněným postojem hájícím národní zájem a především s většinovou podporou informovaných občanů země v zádech.

Ani s probíhající Konferencí o budoucnosti Evropy se české strany netrápí, přestože by vývoj neměly podceňovat! Už proto, že Evropská komise tentokrát záměrně oslabuje „dialog o budoucnosti Evropy“ s politickými reprezentanty členských zemí (tedy s těmi, kteří k takovému dialogu mají získat od svých voličů kontrolovatelný mandát), zato se přes jejich hlavy obrací přímo k „evropským občanům“, neziskovým a nevládním organizacím. Nic dobrého (už s ohledem na naše zkušenosti s tzv. Evropskou ústavou a její následnou transformací v tzv. Lisabonskou smlouvu sporně protlačenou Merkelové německým předsednictvím) tak očekávat nelze. I to by tedy mělo být jedním z vážných politických témat nadcházejících voleb.

Není. Trápit se otázkou proč ve svých volebních programech budou naše strany shodně digitalizovat společnost, reformovat školství k menšímu „biflování“ a větší „kreativitě“, ještě více dotačně stimulovat sport, zkracovat pracovní týden, podporovat práci z domova – abychom jmenovali některá z nejprázdnějších hesel jejich programů – a odmítají vidět, co už se reálně a nevyhnutelně na Českou republiku valí, je zbytečné. Odpověď je smutná, ale banální: v českých politických stranách zvítězil europeismus a rozhodující hlas tam již mají „přesvědčení Evropané“. To jistě neznamená, že ve stranách nejsou výjimky, ale už jsou to právě jen výjimky. Česká politická scéna se možná bude přít o výši daní (což ale skutečně není téma doby), ve vztahu a přístupu k Evropské unii, k obsahu aktuálního evropského integračního procesu, k rychlosti, dynamice a agresivitě jeho prosazování, jsou však již všechny ideové rozdíly rozmlženy a setřeny.

„Základní český národní zájem lze definovat jako dlouhodobé zajištění existence suverénního a prosperujícího českého státu a české národní identity v demokratických a bezpečných poměrech.“ [15] Chápeme-li základní český národní zájem takto a cítíme-li, že právě nyní se nacházíme na osudové křižovatce, kdy se rozhoduje o samotné existenci našeho státu, pak si musíme s hlubokou lítostí a ohromným rozčarováním přiznat, že toto již není téma, které by naše politické strany zajímalo.

Takhle krátkozraká a v samotné podstatě zbabělá politika se České republice vymstí dřív, než jsme si ochotni připustit. Témata spojená s Evropskou unií jsou zásadní a naprosto dominantně určují naši budoucnost. Je zcela neodpustitelné, že se jim české politické strany nevěnují a (stejně jako v případě tzv. Lisabonské smlouvy) voliče poctivě neinformují o nevyhnutelných důsledcích, v něž dříve či později Bruselem produkovaná témata vyústí. Servilita a podlézavost, s jakou strany – fakticky shodně – přistupují k dnešní evropské integraci, k Bruselu a Západu celkem, jsou nejen důkazem jejich politické prázdnoty a strachu riskovat, symbolizují jejich politickou bezvýznamnost.

Ale nekritizujme výhradně nabídkovou stranu dnešní české politiky, buďme stejně kritičtí i ke straně poptávkové. Je trestuhodné, že občané politickým stranám plytkou a povrchní starost o budoucnost země tolerují, že si důsledně nevynucují zaujetí jasných politických postojů k nejožehavějším problémům doby, že netlačí politické reprezentanty k návrhům řešení, které by posléze mohla posoudit volbou, že se spokojí se zkratkovitými (často jen mimořádně hloupými) výkřiky na tzv. sociálních sítích a tím akceptují personální prázdnotu stran. Namísto toho se česká veřejnost nechává „opít rohlíkem“ v podobě nekonečného seriálu primitivních pseudotémat, která jsou obvykle jen „pěnou dnů“ a s budoucností a osudem země mají pramálo společného.

Je zcela nezbytné, aby byl volbám vrácen skutečný obsah. Tomu ovšem mohou napomoci pouze viditelné a slyšitelné politické osobnosti v čele ideově (a tedy i obsahově) ostře definovaných politických stran. Je však do očí bijící, jak moc v Čechách chybí charismatičtí lídři, jak chybí sebevědomí státníci s rozhledem umožňujícím chápat „ducha doby“, se schopnostmi oddělit podstatné od nepodstatného a odvahou předstoupit před občany s návrhy řešení toho nejvážnějšího. Naše země dnes v aktivní politice žádného svého Orbána nebo Kaczyńského nemá, bohužel. I to je další z důvodů, proč letošní podzimní volby o budoucnosti České republiky nejsou.

Ivo Strejček, text byl publikován v knize Volby 2021: Budou o něčem?

[1] Na přelomu července a srpna 2021, kdy vznikal tento text, byl k dispozici pouze tzv. Dopis spoluobčanům Andreje Babiše, který je textem zjednodušeně bilančním a pro účely studia postojů Hnutí ANO k EU nevhodným.

[2] Piráti a Starostové: Programové priority pro parlamentní volby 2021, str. 33 – 34, zdroj: https://www.piratiastarostove.cz/program/zahranicni-politika-stojici-na-hodnotach/

[3] Volební program „SPOLU dáme Česko dohromady“, str. 54-57, zdroj: https://www.spolu21.cz

[4] Volební program SPD, část Zahraniční politika, zdroj: https://www.spd.cz/wp-content/uploads/ke_stazeni/program/zahranicni-politika.pdf

[5] Volební program ČSSD „Vize ČSSD pro Česko 2030“, str. 42-43, zdroj: https://www.cssd.cz/ke-stazeni/volebni-programy/desatero-cssd-pro-volby-do-poslanecke-snemovny-2021/

[6] https://www.kscm.cz/cs/nase-strana/program

[7] Překládáno a používáno také jako Evropský zelený úděl.

[8] „This is Europe’s ‚man on the moon’ moment“, in: Press remarks by President on the occassion of the adoption of the European Green Deal Communication, 11. 12. 2020, Evropská komise, Brusel

[9] tamtéž

[10] Vše na https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/IP_21_3541

[11] https://ec.europa.eu/info/files/carbon-border-adjustment-mechanism_en

[12] Klaus, Václav a kol.: Karanténa, str. 53-57, Institut Václava Klause, publikace č. 49/2020.

[13] Von der Leyen, Ursula: Projev na plenárním zasedání Evropského parlamentu na téma balíčku na podporu oživení EU, 27. 5. 2020, zdroj: https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/speech_20_941

[14] https://ec.europa.eu/info/strategy/priorities-2019-2024/new-push-european-democracy/conference-future-europe_en

[15] Weigl, Jiří: Rusko, my a Evropa, Právo, 1. 6. 2021.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.