Podívejme se však na programy několikadenní okupační stávky soudobých levičáků, neomarxistů a anarchistů podrobněji. Nejde jim pouze „o klima“, nejde jim pouze o „vyzpívání svého environmentálního žalu“, jde jim o destrukci společnosti skrze „boj proti patriarchálnímu útlaku“, touží o „vytváření dalekosáhlých společenských změn“, chtějí „spravedlivou transformaci společnosti do dlouhodobě udržitelnější podoby“. Útočí na stávající řád a kapitalismus, chtějí jej sociálně-ekologicky transformovat a hlásají „program nerůstu“. Opravdu tyhle bláboly považuje ministr školství za „zodpovědnost za budoucnost“?

Samozřejmě nelze všechny studenty házet do jednoho pytle. Bylo by vůbec zajímavé dobrat se skutečných počtů reálných účastníků této stávky. Co je však na první pohled do očí bijící realitou, jsou typy vysokých škol, jejichž studenti chtějí vystřelit z environmentalisticko-feministické Aurory a spustit „revoluci za klima“. Není vůbec žádným překvapením, že do stávky okupující auly škol vstoupili studenti škol uměleckých, škol nabízejících výuku sociologie a tzv. evropská studia, budoucí právníci a pedagogové. Na seznamu zúčastněných vysokých škol naopak chybí školy s technickým zaměřením, budoucí stavaři, strojaři nebo elektrotechnikové – ti, kteří budou muset tuto zemi budovat a starat se o ni - na rozdíl od „produktů“ oněch umělecko-sociálně-evropských škol s nejasným metodologickým instrumentáriem a bez vážného  teoretického fundamentu.

„Okupační stávka za klima“ je skandální nehoráznost, která vypovídá o atmosféře v části české vysokoškolské sféry. A nejen české. Takhle vypadá drtivá většina západoevropských a amerických univerzit – jediných míst, kde i dnes vítězí marxismus-leninismus. I to by mohl být námět k přemýšlení pro všechny, kteří se domnívají, že jejich děti získají to nejlepší vzdělání ve Francii, Británii nebo Americe. Opak je pravdou. Domů se rodičům vrátí jiné – převychované – „levicové“ děti.

V souvislosti s účastníky stávky, kteří svévolně okupují akademickou půdu a revolučně ji rozvrací, mě napadá ještě jedna úvaha. Co si o dění na českých vysokých školách „chrlících“ do života lidi nenávidějící svět svých rodičů, myslí český daňový poplatník? Má ze svých daní takový vzdělávací systém platit? Co kdyby si blahobytem zpovykaní studenti začali část studijních nákladů platit sami?

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause