V dubnu 2020, jen dva měsíce poté, co se v České republice objevili první pacienti zasažení virem SARS-Cov-2, jsme publikovali sborník s názvem Karanténa (s výmluvným podnázvem Přežije naše svoboda éru pandemie?, IVK, publikace č. 49/2020) složený z textů, které už v březnu 2020 vycházely na portálu iDnes.cz. Na ukázku uvádíme několik vybraných formulací, které v té době nebyly zcela běžné:

• I když tuto nemoc nesmíme podceňovat, přesto zásahy státu do chodu společnosti, ekonomiky a lidské svobody nelze přehnat a přestřelit;
• Nesmíme přijmout zdravotnický absolutismus;
• Obáváme se, že důsledky léčení nemoci budou větší než nemoc sama;
• Pandemie této nemoci bude dříve či později vyřešena. Více se trápíme tím, že řešení této pandemie otevřelo stavidla obří expanzi státu;
• Více se bojíme lidí než virů.

Už v tomto sborníku, a připomeňme, že to bylo téměř na samotném začátku epidemie, jsme vyzývali k udržení chodu našeho hospodářství, varovali jsme před rozvratem veřejných financí a upozorňovali jsme na evidentní nefunkčnost a nadbytečnost nadnárodních organizací.

V prosinci téhož roku jsme shrnuli naše názory – po necelém jednom roce zkušeností s Covidem-19, ale zejména se způsoby politického zvládání (či nezvládání) této epidemie jak vládou, tak opozicí – do knížky Karanténa 2.0 (IVK, publikace č. 54/2020). V této publikaci jsme upozorňovali na tyto teze:

• Vidíme, vnímáme, cítíme velké ohrožení lidské společnosti, resp. její dosavadní podoby;
• Na jaře rozdělovala epidemie společnost, teď na podzim se zdá být rozdělení hlubší. Rozděluje přátele a dělá z nich nepřátele … vyvolává napětí v rodinách …, rozděluje lidi na ulicích. Tak ostré dělení společnosti jsme ještě nezažili, ani my nejstarší;
• Výrazně se za těchto několik měsíců změnila role státu ve společnosti – z instituce, která ve svobodné společnosti hraje pouze okrajovou roli, se stát přetransformoval v hlavního, všudypřítomného demiurga každé minuty našich životů;
• Mimo jakoukoli pochybnost došlo k velkému ekonomickému pádu, který je tak velký (a ještě neskončil), že se na úroveň předcovidového roku 2019 dostaneme až za pár let;
• Covid zavřel školy, ač s tím mnozí – nejen rodiče a učitelé, ale i lékaři – nesouhlasí. Vidíme významný krok k narušení samotné podstaty školství. Najednou se ukazuje, že je zastavitelné, odložitelné, zpochybnitelné. Přerušování školní výuky je veliký problém, který bude mít dlouhodobé následky;
• Současná epidemie covidu vznikla v éře jiné nemoci, v éře hlubokého rozkladu západní společnosti;
• Každý chce slyšet návrh cesty vpřed, cesty ven z této pasti… [Je třeba, aby bylo] vykonáno to potřebné – zrod politiky, politiky založené na jasných idejích, na schopnosti odlišit podstatné od nepodstatného, snadné a laciné od obtížného, silácké, zdánlivě radikální kroky od výroků skutečně politických (v tom nejlepším slova smyslu), skutečnou politiku od pouhého politikaření.

Toto je krátký výběr toho, co jsme v prvním roce epidemie covidu nejen u nás, ale i v okolí České republiky, pozorovali, hodnotili a k čemu jsme se důsledně vyjadřovali. Na našich slovech nemáme co měnit, vývoj nám – bohužel – dal zapravdu.

V následujícím roce, v únoru 2021, jsme v našich snahách upozornit na fakt, že covid není jenom nemoc, ale především součást boje o dnešek a budoucnost, intenzivně pokračovali. Vydali jsme sborník textů s názvem „Rozum proti kovidové panice“ (IVK, publikace č. 55/2021) na němž se podílela i řada významných zástupců lékařské obce, medicínsky i obecně společenskovědně orientovaných a respektovaných osobností. Některé z jejich myšlenek chceme připomenout:

• Identifikace vnímavé a zároveň ohrožené skupiny je nejdůležitějším východiskem pro nastavení správných, účelných a přiměřených protiepidemických opatření;
• V případě transformace společnosti, kterou způsobil virus SARS-Cov-2, je patrné, že „moc“ byla delegována do rukou nikoliv politiků, ale expertních elit, které svými doporučeními a následně opatřeními zásadním způsobem omezují lidská práva a občanské svobody;
• Mezi lidmi je rozšířen názor, že kdo má pozitivní PCR test, má nemoc covid-19. To je ovšem omyl – nebo záměrná lež. Testuje se pouze na přítomnost viru či části jeho RNA. Ne na nemoc;
• Každý, kdo by rád znal přesná čísla, je označen v lepším případě za zlehčovače, v tom horším za dezinformátora;
• Rouška je politickým symbolem, ale politický symbol z ní neudělali ti, kteří zpochybňují její účinky. Udělali to politici;
• Vakcína je „opium“ dnešní zmatené doby;
• Na jedné straně slyšíme od některých vakcinologů, že se mají očkovat i lidé, kteří covid už prodělali, ale na straně druhé víme, že základní vakcinologické pravidlo zní: prodělání nemoci poskytuje kvalitnější ochranu než očkování;
• Je nepřijatelné, aby vakcinace byla povinná. A je také nepřijatelné, aby ti, kteří vakcinováni nebudou, byli jakýmkoliv způsobem omezováni, stigmatizováni, šikanováni či dokonce trestáni;
• Očkování je prezentováno jako dobrovolné, ale různé státy již hledají metody, jak toto očkování vynucovat pomocí odměn poslušným, vydíráním neposlušných až po otevřené násilí vůči neočkovaným;
• Je třeba vystoupit ze světa strachu a „virální psychózy“ a začít „normálně“ žít;
• Fenoménem současnosti, který je silně akcentovaným epidemií, je neúměrně velký a nezdravý vliv různých sociálních sítí;
• Fenomén snížené osobní komunikace ve společnosti je počátkem rozdělování jednotlivců, kolektivů, sociálních skupin a ve finále vede k celkové tenzi ve společnosti;
• Vrcholem úspěchu médií byla propagace nového protiepidemického systému (PES), který byl vytvořen špatnými matematiky bez znalosti medicíny a epidemiologie;
• Po prostudování dostupných materiálů o souboru PES jsme získali dojem, že by tato epidemie měla sloužit k trvalému zavedení systému řízení státu nouzovým stavem. Čili k likvidaci demokracie;
• Při nastavování opatření nemůže a nesmí jít o pohled z jednoho úhlu, o pohled jedné skupiny odborníků. Cílem musí být nejen zachránit životy, ale také zachovat společenskou infrastrukturu, hodnotový a společenský systém;
• Dlouhodobá restriktivní opatření mají zcela mimořádný dopad na vzdělanost, sociální, pracovní a pohybové návyky u dětí;
• Epidemie strachu poškozuje kromě fyzického zdraví i zdraví duševní a sociální, odrazí se v politice, ekonomice atd.;
• Vznikají – nejprve asi nevědomě a později už vědomě – prvky autocenzury a cenzury. Každý, kdo byl a je zaměstnán ve státním sektoru, si začal rozmýšlet, zda má podporovat některá nesmyslná nařízení a restrikce dle PES, nebo jít proti proudu;
• Člověka lze „zahubit“ stejně jako virovou nákazou i navozením úzkosti a deprese, vyloučením ze společnosti, zpřetrháním vztahů, sociálním úpadkem, ztrátou ekonomické jistoty, ztrátou životního smyslu.

Znovu připomeňme, že se tyto vybrané teze objevily v textech respektovaných lidí ze sborníku IVK „Rozum proti kovidové panice“ už na přelomu let 2020/2021. Nejsou to tedy myšlenky staré sotva pár týdnů, které by byly glosami aktuálního vývoje. Jsou to názory, které jejich autoři hlásali a hájili před dvěma roky. Každý z autorů se už tehdy snažil najít vyvážený rozumný vztah přístupu politiky a zdravotnictví k problému epidemie nemoci Covid-19. Přestože všichni ve svých textech volili racionální a paniku nešířící postoje, nemohli se ubránit varováním před rozsáhlými důsledky společenskými a ekonomickými vzbuzujícími mnohem větší obavy než nemoc sama. I jim dal čas zapravdu.