Za prvé, jsou v plném varu přípravy na setkání Evropské rady v červenci, kde by mělo padnout zásadní slovo ohledně reformy eurozóny. Na tržišti vizí mezi sebou stále soupeří snahy Emmanuella Macrona o výrazně hlubší integraci eurozóny (spojené s velkým společným rozpočtem) s daleko opatrnějším přístupem Německa (usilujícího “pouze” o dokončení bankovní unie). V této situaci třetí největší země eurozóny nemá názor, a to ve chvíli, kdy jsou jasné postoje i řady zemí mimo eurozónu (Švédsko, Dánsko).

Za druhé, pokud by italské populistické strany skutečně splnily všechny své rozpočtové plány, mohlo by to Itálii podle hrubých odhadů stát 5-10 % HDP. To by u ekonomiky s dluhem přesahujícím 130 % HDP a velice pomalým nominálním růstem vyvolalo nejen negativní reakci trhů, ale i tlak Evropské komise kontrolující rozpočtovou disciplínu členů euro-klubu.

A s tím souvisí i možná třecí plocha číslo tři. Pokud by se skutečně nová italská vláda odhodlala k fiskální expanzi, může to být i oříšek pro ECB. Uvolněné rozpočtové mravy v relativně rychle rostoucí ekonomice eurozóny by měly znamenat jediné - signál rychleji otočit měnově-politickým kormidlem a zpřísnit měnové podmínky. Paradoxně právě Itálie a její dluhopisový trh by rychlejší obrat (pokud by k němu došlo) nemusela snášet nejlépe.

Nakonec ale nemusí být tak zle. Již jsme v minulosti viděli v italských politických programech mnohokrát řadu nákladných slibů, které se nakonec nerealizovaly. Pokud Itálie i v novém kabátě udrží primární rozpočtové přebytky z minulých let, zůstanou pravděpodobně italské trhy klidné…, a to i pokud bude země v nejbližších měsících brzdou reformy eurozóny.

Jan Bureš
ekonom