Zdá se, že trhy v tuto chvíli jednoduše nevěří “černému scénáři” odchodu Itálie z eurozóny, což by byl i v případě sestavení euroskeptické vlády těžko prosaditelný scénář. Více uzavřená a méně spolupracující Itálie je sice pro Evropu problémem, a to zvlášť ve chvíli, kdy se řeší řada zásadních změn - především nová institucionální podoba eurozóny, reforma ESM, dokončení bankovní unie a rozpočet EU na roky 2021-2027. Nekooperativní Itálie je pro řešení řady těchto otázek vážným problémem, ale nepřináší žádné “bezprostřední ohrožení”. A prostý nárůst nejistoty spojený s politickou situací v Itálii, zdá se, není v tuto chvíli pro trhy takovým nebezpečím, jako býval. Proč?

Prvním a hlavním důvodem je politika ECB, která od roku 2012 ušla velký kus cesty. Dnes je ECB na rozdíl od před-krizových let automaticky brána jako věřitel poslední instance. Navíc s rozjezdem politiky QE se stala hlavním držitelem italských dluhopisů - v tuto chvíli má nakoupeno zhruba dvacet procent celkového objemu italského dluhu. Vyšší odolnost italských trhů ale není jen dílo ECB. Samotná Itálie si prošla v posledních pěti letech obdobím velice slabého růstu, které nebylo jednoduché pro domácnosti ani pro finanční systém.

I přes zrychlení růstu díky dobrým podmínkám v eurozóně naráží italská ekonomika na řadu strukturálních brzd. Na druhou stranu během posledních pěti hubených let Italové i tak dokázali generovat primární přebytky rozpočtu (tento rok pravděpodobně necelá 2 % HDP) a ekonomika se jako celek dostala z deficitů běžného účtu do přebytků blížícím se 3 % HDP. Achillovou patou vedle stále slabého růstu zůstává finanční systém, ačkoliv i zde došlo k poklesu podílu problematických úvěrů. Sečteno, podtrženo, i když je Itálie stále slabým článkem eurozóny, větší odolnost tamní ekonomiky i trhů je realitou, která by nás neměla příliš překvapit.

Jan Bureš
finanční analytik