Hloubkové srovnání proběhlo na datech za rok 2014 a ukázalo, že česká roční mzda na 345 tisících korunách ročně tvoří pouze 37 % průměru EU. V evropském žebříčku tak zaujímáme až devatenáctou příčku. V posledních dvou letech tempo růstu mezd sice zrychlilo, s celkovým pořadím to ale pravděpodobně příliš nezahýbalo. Proč Česko stále zůstává tak “levnou” zemí?

Na vině by mohla být nižší hospodářská výkonnost. Ta ale rozhodně nevysvětluje vše. Tam sice také zaostáváme za evropským průměrem, situace je ale výrazně lepší. HDP v paritě kupní síly na obyvatele přesahuje 85 % průměru EU. Z makro-pohledu je zde tedy zjevný nepoměr. Co ho může vysvětlovat?

Na prvním místě může určitou roli sehrávat relativně slabší vyjednávací síla odborů. V Česku není až polovina zaměstnanců chráněna prakticky žádnou kolektivní smlouvou. Ve většině západoevropských zemí je bez kolektivní smlouvy 5-20 % zaměstnanců.Data také ukazují na to, že Česko už zdaleka není tak rovnostářskou zemí, za kterou bylo tradičně považováno. Řada ukazatelů naznačuje, že rozdíly mezi profesemi i jednotlivými zaměstnanci jsou vysoké a více jak 17 % zaměstnanců pobírá mzdu nižší než dvě třetiny mediánu. Právě vyjednávací postavení této “pracující chudoby” je pravděpodobně nejslabší. I z aktuálních dat z úřadů práce vyplývá, že firmy stále shánějí převážně tyto “super-levné” profese: nejžádanější jsou pomocní pracovníci ve výrobě s průměrnou nabízenou mzdou od 13 tisíc korun hrubého. Následují je montážní dělníci, řidiči a pracovníci v oblasti ochrany a ostrahy.

Bylo by pěkné, kdyby zaměstnavatelé ve větší míře nabízeli i lépe placená místa a my jsme je v Česku dokázali obsadit. Třeba k tomu časem přispěje i uvolnění kurzového režimu, který by měl české zboží relativně zdražit a tlačit tak podnikovou sféru k výrobám zaměřeným na vyšší přidanou hodnotu. V minulosti také platilo, že Česko dohánělo mzdově západ primárně skrze posilující měnu.

Jan Bureš