Liberalismus (od latinského slova liber, tj. svobodný a liberalis, tj. svobodomyslný) je obyčejně označován politický směr, někdy i filosofický pohled, který je založen na svobodě jako prioritní hodnotě. Vznikl v 17. století v Anglii, má kořeny v evropském osvícenství. Vyvíjel se odlišně v různých oblastech světa, má celou řadu významů v závislosti na kontextu a regionu, a proto představuje komplexní paradox. Jeho řešení je možné pouze v kontextu dalších paradoxů, včetně těch současné doby. Proč?

Rozdíl pojetí liberalismu v USA, Evropě a jinde ve světě názorně představuje citát politika, ex-člena EP, ex-ministra, dnes starosty francouzského města Pau, Francois Bayrou (1951): Existují dvě slova v politice, která nejde přeložit. Federalismus a liberalismus… Být liberální ve Francii znamená až ocitnout se extrémně napravo. Být liberální v Americe znamená být nalevo. Liberální v Británii znamená centristickou politiku, lehce doleva, levý střed. A federalismus je to samé… Být federalista pro mne znamená respekt k odlišnosti při spolupráci. (BL, 11.5.2006)

Paradox liberalismu a federalismu tvoří teoretický respekt k odlišnosti, jejich násilné prosazování a to, co mají všechny jejich formy společné: praktický národní zájem a obrana státu. Uvedené umocňuje snad jediná výjimka: ruský, post perestrojkový liberalismus. Lze ho charakterizovat jako výlučně protistátní. Zmiňuji se o něm, protože protistátní liberalismus a nedemokratické, násilné prosazování federalismu v EU se přibližuje nejenom k české kotlině.

Příklady mluví za sebe: 1) Všechny dostupné příručky pro změny režimů byly psány na Západě speciálně pro uprchlíky a přestěhovalce z Československa, Ukrajiny, RF, ČLR apod. do USA, UK, Kanady. 2) Všechny používané plakáty, hesla a instrukce, včetně jak se chovat, aby došlo ke změně, včetně ČR a ČLR, indikují na rozdělení společnosti na základě kolektivní viny, intelektuálního rozdílu, a narušování platných zákonů. 3) Srovnání současné formy liberalismu a politických technologií nedovoluje zjistit shodu principů původní myšlenky liberalismu. Naopak. Jako výsledek se nabízí chaos, vědomé ignorování zákonů a neochota k dialogu. Uvedená trojice je doprovázena mýtem o výhodách federalistického uspořádání (na příklad EU), jeho nepochopením, zcela nejasným myšlením, především mladé generace, a řetězcem paradoxů spojených s neuvědoměním si principů, podstaty a potřeby individuální svobody a suverenity pro udržení míru – v sobě samém a ve společnosti.

Příklad spojování kritiky úředníků s kritikou legitimity režimu, připisování veškeré viny prezidentovi, korupci a penězům indikuje na unavenou, dezorientovanou, nejasně myslící společnost, žíznící po emocích spojených a zbarvených agresivitou a stádním chováním, kterému dává směr maximálně 5 % a ostatní, 95 % davu tuto menšinu slepě následuje.

Proto nemá smysl snažit se vysvětlovat nebo přesvědčovat takovou společnost. Kdo žízní po emocích spojených s agresivitou nemůže pochopit, že se mu vede relativně lépe, než kdykoli předtím, že přát si staré dobré časy je nesmysl, protože žádné nebyly, podobně jako mít strach z toho, co může on, ten či onen ztratit. Nekonečný proud převážně negativních zpráv o dění ve světě a doma, vytvořen s cílem udržet strach ve společnosti a moc u moci, tzv. nedostatek času a neschopnost jasně myslet umožnily dezorientaci v hodnotách, jejich částečnou ztrátu, včetně ztráty smyslu života a vzniku mýtů a krize všech krizí: Krize planetární (ho rozměru).

Každá krize představuje komplexní systém subsystémů, systémů a metasystémů. Nestačí modifikovat nebo vyměnit jednu nebo několik částí a doufat, že krize zmizí a bude lépe. Proto máme nekonečné a neorganické reformy státní správy, podniků a institucí, vše protiřečící liberalismu, rozumu, víře v racionalitu světa a jednotlivců. Stručně formulováno: vládě rozumu. Ta, námi nepochopená se transformovala s pomocí destrukce hodnot, konzumismu a lineárního technického rozvoje do ochlokracie (latinsky ochlocratia), to jest vlády lůzy: demagogie, tyranie většiny a vláda vášně a emocí nad rozumem. Proto liberálně demokratické reformy nebyly, nejsou a nebudou úspěšné. Je proto na čase bít na poplach.

Na poli hospodářském stačí si uvědomit, že reálnou alternativu ke kapitalismu nemají USA, ČLR, Kuba, ani RF. Pohled do rejstříku společností umožňuje uvědomit si, že i velké státy mají omezenou suverenitu a jsou prakticky závislé na nadnárodních korporacích. ČR není výjimkou. Na politickém poli stačí se zamyslet nad nedávnými výroky prezidentů Macrona a Putina. Prezident Macron veřejně prohlásil – Doba dominance Západu končí. A popsal v prakticky jezuitské formě nový tajuplný model na principu tržního hospodářství. Tím dokázal kritikům trestuhodné pokrytectví a neodpovědnost. Během setkání francouzských velvyslanců korunoval vše ignorováním skutečnosti, že modernizace liberalismu není možná. Krize, se kterými žijeme, se transformovaly to jedné krize planetárního rozměru, tj. do krize všelidské. V takové krizi nenabídne řešení a nepředpoví budoucnost žádná IT, 5G, UI apod.

Proto nelze podceňovat prohlášení prezidenta Putina o konci liberalismu, podobně jako byla podceňována proslulá Mnichovská řeč Putina, v únoru 2007. Putin ohlásil konec liberalismu a nenavrhoval žádné konkrétní řešení. Protože ví více, než může politik vyslovit a konzumní pošetilec pochopit. Proto pouze všeobecně a nepřímo zformuloval výzvu, nechal veřejnost tápat a analytiky přemýšlet. Zevšeobecněno a krátce formulováno podle mého hodnocení prezident sdělil světu, že je na čase vést dialog v kontextu nejenom konce liberalismu, ale i konce celého materialisticko – humanitárního projektu, jehož částí je osvícenství. Západní i Ruské. Pro doplnění a lepší pochopení toho, co mám na mysli, nabízím jeden z mnoha nabízejících se pohledů na liberalismus v kontextu historie a osvícenství v Rusku.

V Rusku se jako státní ideologie konstituoval tzv. osvícenský absolutismus. Ten ve vlastním zájmu aktivně podporoval vzestup nejaktivnější a nejzdatnější části šlechty. Ta měla vytvořit vrstvu silných hospodářů, o něž by se opírala ekonomika země. V Rusku, na rozdíl od zbytku Evropy, šlo o vrstvy nezformované, nezorganizované, sestávající z rodové a služebné šlechty. Také ale ze statkářů, nejšikovnějších kupců a z náznaků raznočinské inteligence. Již Petr Veliký, jeho následovníci, především Kateřina II si velmi dobře uvědomovali důležitost stabilní ekonomiky pro moc státu. V podstatě bezohledná modernizace státní správy, povolení špičce společnosti oddat se západní kultuře a jejímu vlivu, umožnily povrchní poevropštění a tvrdý úder tradiční ruské kultuře a myšlení Rusů. S pomocí nekritické nápodoby francouzského osvícenství se vytvořil rozdíl mezi vyššími třídami a lidem v jazykovém a kulturním ohledu. Ve společnosti se mluvilo výhradně francouzsky, s lidem, málo a nerado, rusky. Teprve Puškin dokázal prosadit u mocných a ruské inteligence perspektivnost ruského jazyka jako jazyka všech vrstev.

V kontextu uvedeného se proto objektivně nachází potvrzení, že pokud není následován přirozený zákon, společnost se promění ve vojenský tábor. Naše společnost se nachází na jednosměrné cestě k němu. Ve vojenském táboře je člověk připoután k věcem a vše, co je nezbytné k naplnění jeho duchovního osudu, je v deficitu. Žádný tábor, představující autoritářskou společnost, nemůže odstranit deficit a naplnit duchovní osud individuálního člověka. Proto se nabízí jako nejvyšší cíl společnosti zajištění svobody pro každého. Ta jako jediná dovoluje v sobě pěstovat pokoru, krásu, dobrotu apod. Jinými slovy: Božského ducha (božskou jiskru) v pojetí například Alexandra Nikolajeviče Radiščeva (1749-1802).

Jeho život ukončila sebevražda ze strachu z pronásledování. I proto je jeho osud aktuální. Pochopení významného díla, především - Cesta z Petrohradu do Moskvy a O člověku, o jeho smrtelnosti a nesmrtelnosti - umožňuje dovodit právo člověka na život (daný Bohem), osobní svobodu a zajištění práva na užívání materiálních statků. Statků, které člověk opravdu potřebuje, ne a priori chce, nebo si dokonce přeje, aniž by věděl o svých opravdových potřebách. Soubor, skládající se z práva na život, osobní svobodu a zajištění práva na užívání materiálních statků, představuje přirozená práva člověka (včetně práva na soukromé vlastnictví). Z něho odvozené právo národů na autonomii (jako prodloužení přirozeného zákona), odvozená povinnost státu pečovat o obecné blaho (včetně rodiny nesoucí pečeť božské moudrosti) a zabezpečení souboru práv a povinností s pomocí následování přirozeného zákona. Proto považuji Radiševa za nositele významného a tradičního psychologického rysu zakořeněného v sociálním cítění a z něj plynoucího pocitu viny před trpícími. Jeví se mi, že Putinovy výroky jsou neseny podobnými myšlenkami. Proč?

Jestliže osvícenství umožnilo liberalizaci společnosti a bylo možné označit francouzštinu coby lingua franca vyšších vrstev, to nepochopení komplexity paradoxu liberalismu a neoliberalismu Gorbačovem a Jelcinem umožnilo perestrojku a post perestrojkovou transformaci západního typu liberalismu do výlučně protistátního. S ukotvenou angličtinou jako lingua franca a plnohodnotným rozrušením funkcí státu mělo dojít ke zničení ruské kultury a národa, úpadku jazyka a pravoslavných hodnot. Systémy vzdělání, zdravotní péče, demografické a obranné politiky se reformovaly pomocí nekritického přebírání západních receptů založených na hluboké neznalosti archetypů národů RF. Neorganické reformy vedly v následku k znovuobjevení se Ruska na světové geopolitické scéně pod vedením Putina. Ten ví, že život materialisticko – humanitárního projektu je nenávratně u svého konce. Projekt se vyčerpal a není možné jej modernizovat, protože lidstvo jej nepochopilo a nenahradilo včas novým. Proto prohlášení Putina dovoluje spekulaci o jedné z mála a posledních možností k dialogu všech na světě, jehož cílem je vyloučení velké války a spasení života na Planetě.

Ne všichni so to uvědomují. Jeden pro mnohé nový, mnou ale očekávaný důkaz a paradox doby, představuje marná snaha mladé a části střední generace Rusů skrývat svůj rodný jazyk a identitu a neuvědomění si, že se tak dostávají do pasti mýtů a strachu. Z ní se neosvobodí bez pomoci. Poslední lázeňsky pobyt a většina setkání s Rusy mne přinutily mnohým položit otázku: Proč se skrýváte za něco, co nejste, co neznáte a co neumíte? Téměř všechny reakce a odpovědi indikovaly pocit viny, nejistoty a dezorientaci, pramenící z neuvědomění si obsahu přísloví: Kdo radosti doma nemá, marně ji ve světě hledá. Někteří vědí, že po staru se žít nebude, nevědí však, jak se bude žít v budoucnu, neumí si to ani představit. Indikovali, že vlastně nikdo, ani prezident, neví, co bude zítra nebo pozítří. V tom mají pravdu. Proč?

Protože mnozí vědí, že člověk je rozumný, že rozumná je také příroda, a že jsme ovládáni rozumovými zákony přírody. Vše, co je rozumné, musí proto být v souladu s přírodou, musí být přirozené, jinak nemá šanci přežít. Proto osvícenství vypovědělo boj pověře, proto vznikla revoluční teorie společenské smlouvy Jeana Jaquesa Rousseaua, a v neposlední řadě teorie a politická praxe moderní liberální demokracie. Liberalismus jako komplexní paradox jsme doposud však nepochopili. Proto ho neumíme rozumně řešit a tím z něho vytváříme riziko osudového významu pro život na Planetě.

Všechno naše vědění totiž nestačí k tomu, abychom řešili tento paradox pouze rozumem. Aby naši vůdci přiznali, že i myšlenka filozofa a lékaře John Locke (1632-1704), že - veškerá moc nepochází od Boha, ale z lidu - je neudržitelná. Proč? Jím vyřčené - Všichni jsme omylní a ochotně se dopouštíme chyb, když nás žene prospěch nebo vášeň, dokazuje, že Locke si byl vědom, že jednáme nerozumně, proti rozumovým zákonům přírody, a že tím ztrácíme důvěru k lidské moci. Věděl, že liberalismus je pouze jedna historická epizoda. V jejím konci jsme sami proti sobě, protože si nechceme připustit, že nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně.

Proto v plném souznění s obsahem uvedeného citátu (John Locke) dovolujeme dobrovolně – nuceně s pomocí závislostí, protiřečících principu osvícenství stát se lidským odpadem a novodobými otroky. Ti nevědí, že vnímá-li člověk inteligentně, jak občas činí, vždy vnímá funkci, nikdy objekt (v množinovém nebo fyzikálním smyslu). Podobně jako fotoaparát vždy registruje předmět, a lidské vnímání je vždy vnímáním funkcionálních rolí. Tak jako nic už snad nemůže být odlišnějšího než zmíněné dva procesy, tak i nemůže být nic jiného úkolem odpovědných vůdců, včetně prezidentů Putina, Si i Trumpa a nás všech pochopit, že konec materialisticko – humanitního projektu, ve kterém byl Bůh zaměněn člověkem, neznamená vyměnit USA za ČLR nebo RF či jinou rodící se velmoc, ale položit základ (koncepce) zcela novému hospodářsko politickému modelu soužití na principech přirozených práv a z nich vyplívajících povinností. V žádném případě pouze uměle vytvořených člověkem nebo UI.

Stavbu nového hospodářsko politického modelu soužití je možné přirovnat těhotenství. V jeho prvním trimestru hrozí nejvyšší riziko spontánního nebo zamlklého potratu. A potrat je často výsledkem defektů plodu, jeho rodičů, nebo poškození způsobeného po početí. Přeneseno do hospodářsko – politického systému a dění v současnosti to znamená ohromná rizika spojená s očistěním od lží, pokrytectví a nadřazenosti, spojených s vydíráním a vojenskými hrozbami. Pouze po očištění bude nám možné si uvědomit věčné pravdy a hodnoty v novém provedení. Bez ochlokracie, to jest vlády lůzy. Bez demagogie, tyranie většiny a vlády vášně a emocí nad rozumem. K početí, těhotenství a porodu zdravého dítěte je nutné se včas připravit. Pro nás to znamená již dnes přijmout kategorie solidárnosti, součinnosti, spolupráce a obětování se jako vyšší formy obohacení. Tu může umožnit pouze sociální a morální účelnost. Žádná hospodářsko – finanční nebo samo-realizační, včetně finančního banditismu, levných peněz, spekulací několika tisíců a falešné naděje zhlouplé, nekritické, částečně apatické a zradikalizované milionové občanské společnosti.

Kritické hodnocení organizací (WTO, IMF, OSN apod.), projektů typu Nordstream, Hedvábná stezka a podobných národních, nespasou svět v době, kdy homeopatická menšina vlastnící téměř vše, a pseudo - demokraté a liberálové (včetně českých) kmitající z jedné strany na druhou jako kyvadlo, budou pronásledováni všude na světě absolutní většinou těch, kteří nemají co ztratit. Velkou válku, nebo malé s chaosem a apokalypsou může vyloučit vláda rozumu s pomocí následování příkladu stručně popsaného přirozeného zákona. Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele