O něm jsem nedávno podrobně referoval i s odkazem na 11 stránkový dokument. Rozhodnutí rady ministrů obrany NATO ze dne 17. února nutí připomenout si, že se jedná v pořadí o osmou strategickou koncepci v historii NATO a čtvrtou v postsovětské historii. Protože není cílem příspěvku posuzovat všech osm strategických koncepcí, zmiňuji se pouze krátce o historii koncepcí v kontextu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), doby po rozpadu SSSR a vývoje posledního desetiletí.

Závěrečný akt KBSE byl podepsán nejvyššími představiteli 35 států světa 1. srpna 1975 v Helsinkách. Jeho podpisem skončila nejdůležitější fáze procesu KBSE, jehož význam spočíval v 1) snaze snížit napětí studené války, 2) v diplomatickém vítězství SSSR co se týče upevnění územních a politických realit vyplývajících z druhé světové války a 3) přijetí závazků v oblasti lidských práv SSSR. V Československu tak mohlo vzniknout hnutí Charta 77.

Pařížský summit KBSE (19-21. listopadu 1990) ve spojení s rozpadem Varšavského paktu a konáním Gorbačova zahájil novou etapu vývoje helsinského procesu. V pařížské Chartě pro novou Evropu byla zformulována politická filozofie helsinského procesu v novém pojetí bezpečnosti evropských národů. Nové pojetí bezpečnosti bylo založeno na společném, kooperativním postupu a omezeném vyzbrojení, přičemž pojem bezpečnost se neomezuje na čistě vojenské aspekty. Institucionalizace KBSE měla být podpořena spoluúčastí představitelů parlamentů, různých nevládních a společenských organizací a skupin, a také jednotlivců, aby KBSE měla nádech západní demokracie. Evropské společenství se mělo stát jádrem budoucí Evropy, NATO rozhodujícím garantem míru a bezpečnosti v Evropě. Protiválečná píseň amerického hudebníka Peta Seegera, inspirovaná Šolochovým románem Tichý Don (1934) i českém znění klade správné otázky pro současné dění ve světě: Řekni, kde ty kytky jsou, co se tady mohlo stát,… řekni, kde jsou ti vojáci, lidi, co se mohlo stát, kde mohou být…

V roli poradce jsem již tenkrát upozorňoval na rizika v dokumentu KBSE obsažené výzvy a nutnost spolupracovat těsně s USA a Kanadou a na předčasné odepisování RF jako suverénního státu a civilizace. Bylo jasné, že jakákoli spolupráce se Západem povede republiky bývalého SSSR do struktur NATO, přijetí vůdcovské role USA a západních hodnot. Strategická koncepce NATO z roku 1991 a program Partnerství za mír mluví sami za sebe: partnerství a spolupráce s bývalými protivníky pod vedením USA měla zvýšit bezpečnost v celé Evropě.

Strategická koncepce z roku 1999 integrovala Chartu základních práv EU (v roce 2000) a prakticky vyhlásila ve spojení s vojenskou tématikou principy budoucího globalismu v politické, hospodářské, sociální a ekologické sféře. Strategické koncepce 1990 a 1999 považovaly jaderné zbraně a jejich množství dostatečné pro odstrašení bláznů. Výsledkem koncepce byla stagnace vývoje strategických jaderných zbraní USA, přechod k nejaderné koncepci tzv. rychlého globálního útoku a hypertrofie vývoje vysoce přesných útočných zbraní v globálním měřítku. Při současném snížení počtu jaderných zbraní na obou stranách a stavu hospodářství RF v té době to představovalo pro USA možnost počkat a ve vhodnou dobu porazit RF v krátké době. Jiří Vašíček (1933 – 2001) zdraví: Tenkrát, tenkrát, voněl čas…

Záměr, ve vhodnou dobu porazit RF v krátké době, obsahoval návrh k zákazu použití všech jaderných zbraní. Barack Hussein Obama (1961), převzal tuto myšlenku, obdržel Nobelovu cenu za mír a Moskva se svým nepřijetím návrhu se stala černým Petrem. Na tomto místě opakuji v minulosti několikrát zmíněný vděk malému kruhu ruských seniorů - specialistů v oblasti atomové energie a zbraní za to, že doposud žijeme bez války v Evropě. Jakou kvalitu hodnocení rizik nabízeli specialisté, dokazuje obsazení letiště v Prištině ruskými vojáky dva měsíce po přijetí strategické koncepce 1999, únorová mnichovská řeč prezidenta Putina v roce 2007 a do třetice, pětidenní válka na Kavkaze 8. srpna 2008. Reakce Západu dovolily představit si, co zdržování nekonkrétních nepřátel NATO znamená v praxi. Galský kohout na jaře 2009 rychle vstoupil do NATO a prakticky paralelně vstoupila ČLR na světovou hospodářskou scénu. Společným úsilím RF a ČLR byla zablokována realizace tzv. texaské dohody z roku 2005. Ta měla za cíl založit Severoamerickou unii s pomocí integrace USA, Kanady a Mexika, integrovat tuto do EU a následně do Transatlantické unie s centrem v Londýně. Protože sny hrají v životě větší roli, než by se zdálo, nelze je ani při hodnocení politického vývoje ignorovat.

V době přípravy texaské dohody USA hodnotily ČLR jako své strategické aktivum. Mělo být použito k pozdějšímu přenesení světového finančního centra do Singapuru. Tím by se USA dostaly blíže k Hongkongu a Austrálii. Nebýt společné akce RF a ČLR v rámci 15. konference o klimatu v Kodani (7 - 18. 12. 2009) jenom Bůh ví, kde bychom dnes byli. Proces byl pozastaven do roku 2015. Doporučuji seznámit se s příspěvkem Josepha Nye (1937) zveřejněném po konferenci v Project Syndicate. Nye v roce 1990 zavedl do mezinárodních vztahů pojem měkké síly, je představitelem neoliberálního institucionalismu (globalizace, mezinárodní bezpečnost a interdependence) a v příspěvku dokonce obvinil vládu ČLR ze zrady kurzu Teng Siao-pchinga. Den jeho úmrtí (19. února 1997) vybízí i v současné době k zamyšlení nad jeho moudrostí a působením nejenom ve spojení s komunistickou stranou, která si bude připomínat 100 let od založení, ale i co se týče vztahu mezi ČLR a USA a EU.

Strategická koncepce z listopadu roku 2010, podobně jako její předchůdkyně nikdy neidentifikovaly státy nebo bloky, proti kterým stojí NATO. Vždy se psalo o nebezpečí ze šíření jaderných, raketových a podobných zbraní a systémů. Psalo se o nebezpečí mezinárodního a kybernetického terorismu, o fundamentálních ekologických problémech a výzvách. RF a ČLR nebyly oficiálně zmiňovány ve strategické koncepci NATO, o to více ale nová nebezpečí a nové úkoly: kolektivní obrana, krizové řízení a bezpečnost na bázi spolupráce. Z textu vyplývá, že se jedná o celý svět, o spolupráci s nečleny NATO a s mezinárodními organizacemi. Tímto rozšířením úkolů se NATO prakticky a oficiálně stává vojenskou organizací OSN zamířenou pouze na východ a proto zvyšující riziko přímého střetu s RF a potažmo i ČLR. S ohledem na vývoj NATO lze hodnotit novou strategickou koncepci, která má být přijata během summitu NATO v březnu v Bruselu a výroky generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga (1959) následovně:

1. RF a ČLR jsou prvně v historii NATO po rozpadu SSSR oficiálně označeny jako protivníci NATO. Z toho vyplývá oficiální zahájení studené války se všemi následky.
2. Centralizace řízení NATO proběhne směrem na východ do potenciální před frontové zóny v sousedství RF a Běloruska. Otázka, kdo bude platit dislokaci centralizace řízení NATO - aliance nebo postižené státy?, by měla být zodpovězena národními politiky co nejdříve.
3. Sdělení Ukrajině: datum vstupu nevíme, ale pokračujte v reformách a přípravě na členství. Ze sdělení vyplývá příprava ke střetu o Donbas s účastí RF. Střet může být dále internacionalizován a přiblížení válečné fronty v bezprostřední blízkosti hranic RF se tak stane reálným. Podobně by tomu mohlo být i na Kavkaze a v Centrální Asii.
4. NATO zamýšlí internacionalizovat svoji přítomnost v Iráku, v blízkosti Iránu a Sýrie, což plně odpovídá záměru rozšíření sfér vlivu a působení z doby angažmá v Afganistánu.
5. Bude-li strategická koncepce NATO přijata v dnes známé formě a obsahu znamená to, že Washingtonská smlouva o založení NATO v roku 1949 bude pozměněna a NATO se stane organizací s globálními ambicemi.
6. V kontextu globálních ambicí NATO a Indicko-tichooceánského konceptu USA lze očekávat přítomnost NATO v Perském zálivu. Tím by se uvolnily zdroje pro USA na výstavbu tzv. východního NATO (USA, Japonsko, Indie a Austrálie) s těžko představitelnými následky pro EU a zbytek Evropy.
7. Formování různých druhů aliancí schopných spojovat konflikty v různých částech světa, historická zkušenost a vojenská praxe nezmiňovat se konkrétně a veřejně před asymetrickými spojenci o podrobnostech plánu a jeho realizaci a praktická nemožnost vystoupení států trpaslíků z NATO, EU a podobných organizací představují dilema, které nemohou řešit známí zkompromitovaní politici bez vize a základní znalosti konceptu anglosaské geostrategie.

V ní se nachází nejvýznamnější práce Halforda John Mackindera (1861 - 1947) Demokratické ideály a skutečnost: studie politiky rekonstrukce. V práci Mackinder tvrdí, že:

1. Kdo ovládá Východní Evropu, ovládá Heartland.
2. Kdo ovládá Heartland, ovládá Světový ostrov.
3. Kdo ovládá Světový ostrov, ovládá svět.

Přičemž Mackinder považoval Evropu, Asii a Afriku za jeden světový ostrov, jehož zásadní část tvoří území velice odpovídající současnému Rusku. Proto po první světové válce dokládal nutnost udržet východní Evropu rozdělenou a oddělenou od Ruska, a na Pařížské mírové konferenci oponoval wilsonovskému idealismu na základě zeměpisného determinismu. Ignorovat nelze ani Karla Ernsta Haushofera (1869-1946), Carla Schmitta (1888-1985) a koncept Rimland prosazovaný Nicholasem Johnem Spykmanem (1893 - 1943).

Již proto v předvolebních kampaních politických stran v SRN, ČR a jinde v EU by měli kandidáti a příznivci politických stran a voliči si uvědomit, že na cestě k přímému střetu NATO s RF a potažmo s ČLR se rychlost jízdy zvyšuje nejpozději od roku 2014. Rychlost je udržována strategií národní bezpečnosti USA z prosince roku 2017, ve které RF a ČLR byly označeny jako revizionistické státy ohrožující světový řád, a referátem z listopadu 2020 nazvaném NATO-2030 (společně v nové éře). Z uvedeného vyplývající otázky mají osudový charakter. Bohužel unikají pozornosti veřejnosti v době pandemie strachu z covid-19, vnitropolitických sporů, skandálů a podezírání. Protože již povrchní odpovědi na otázky nenabízejí žádný komfort, co se týče indikovaného střetu NATO s RF o Evropu a třetího střetu v informačně propagandistické sféře, bylo by nezodpovědné od politiků a jejich poradců se vyhýbat možnosti a pravděpodobnosti, že Evropa nepřežije. Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele