Vytvoření akciových maxim měl na svědomí výborný výsledek celonárodního indexu podnikatelské nálady v americkém průmyslu, který vzrostl na nejvyšší hodnotu za posledních 12 měsíců a zcela tak dal zapomenout na strašidlo recese. To ovšem evidentně obchází eurozónou, přičemž právě dnešní výsledky indexů podnikatelských nálad (PMI) ukáží na to, nakolik by měl být tento strach oprávněný. Eurozóna totiž jako celek balancuje na hranici recese, takže pokud se potvrdí předběžný odhad agregovaných indexů PMI na úrovni 46 bodů, bude to známkou toho, že nová recese v měnové unii se stává realitou.

Upadne-li eurozóna do recese ještě více, uvnitř měnové unie se zostří debata o tom, jakým způsobem vybřednout ze současných dluhů, aniž by bylo nutné přikročit k dalším bankrotům ala Řecko. Nejde přitom ani tak o to, že HDP eurozóny se na dva tři kvartály sníží, ale výše uvedenou debatu vyostřuje fakt, že recese tentokrát dopadne na jednotlivé národy nestejnoměrně. Zatímco Němci si užívají nejnižší míry nezaměstnanosti od sjednocení země, pak v zemích jako je Španělsko či Řecko je téměř každý čtvrtý nezaměstnaný.

Předvolební debata ve Francii o tom, zdali se k nižším dluhům lze dopracovat přes rozpočtové škrty či přes vyšší růst generovaný ovšem opět vyšším dluhem, ukazuje na to, že politici v eurozóně stále věří tomu, že k vybalancovanější měnové unii se lze dopracovat skrze lépe vyladěný mix makroekonomické hospodářské politiky. Je ovšem otázkou, zdali takový optimální mix vůbec existuje, resp. zdali hospodářská divergence v měnové unii nakonec nedosáhne takových rozměrů, že již nebude prostor a čas jej aplikovat.

Jan Čermák
Analytik ČSOB