Vladimír Lavický (13. 3.1923 v Třebíči – 19. 12.1997 v Třebíči) byl vyučený tiskařem. Absolvoval tříletý dálkový kurz kresby a malby DECART v Praze (prof. J. Masák), soukromé studium u akademického malíře Imricha Plekance, dálkový malířský kurs v ÚDLUT v Praze a krajinářský kurs u prof. Antonína Kybala. V roce 1962 absolvoval dálkové studium brněnské Knihovnické školy.

Vladimír Lavický: Modré skály, suchá jehla, papír, 110 x 70 mm, okolo roku 1985. Foto: Jan Dočekal Od roku 1938 pracoval dvanáct let v třebíčské tiskárně Emanuela Čapka, pak v Instalačních závodech a v organizaci Svazarm. V roce 1959 se stal ředitelem Osvětového domu v Třebíči, v roce 1967 ředitelem Okresní knihovny v Třebíči. O tři roky později z důvodů ideologických zbaven funkce a propuštěn. Až do penzijního věku byl pak výtvarníkem a aranžérem u třebíčské firmy Restaurace a Jídelny. Ve školním roce 1988-89 externě vyučoval výtvarnou tvorbu v Lidové škole umění v Náměšti nad Oslavou.

Uskutečnil devět autorských výstav, pět dalších bylo připraveno posmrtně. Byl široce vzdělán v dějinách výtvarného umění a literatury. Vlastní tvorbu skromně chápal jako práci pro radost svou a druhých, o zařazení mezi profesionální výtvarníky neusiloval a po listopadu 1989 to již nepovažoval za důležité. V roce 1970 získal I. cenu v kategorii grafiky v krajské soutěži zájmové umělecké činnosti v Prostějově (předsedou poroty byl Igor Zhoř). Je zastoupen ve sbírkách Vojenského historického muzea v Praze, Muzea Vysočiny v Třebíči, Městského muzea a galerie v Dačicích a v soukromých sbírkách ve Spolkové republice Německo, v Rakousku, Švédsku a v USA.

Od počátku 60. let uspořádal a redakčně zpracoval šest desítek básnických sborníků, publikací o regionální literatuře, bibliofilií a upomínkových tisků. Nejvýznamnější je bibliofilie Vítězslav Nezval: Pět minut za městem, obsahující původní linoryty Jaroslava Švába (Okresní knihovna Třebíč, 1970).

Vladimír Lavický: Lady Macbeth, alchymáž, osový dekalk a olejová tempera na lepence, nedatováno (po roce 1970). Foto: Jan DočekalPřipravil řadu literární pořadů, byl spoluzakladatelem a organizátorem Festivalu moderní poezie Nezvalova Třebíč, spolupracoval s divadlem poezie Slabikář. Uspořádal v Třebíči mnoho výstav z tvorby předních českých a slovenských výtvarných umělců. V letech 1962-1978 napsal úvodní texty do mnoha výstavních katalogů (Roman Havelka, Vlastimil Toman, Josef Liesler, Jaroslav Šváb, Karel Müller, Bedřich Vaníček, Jiří Švengsbír, Cyril Bouda, Alois Moravec, Jiří Dvořák, Imrich Plekanec ad.). Byl mým prvním učitelem umělecké historie.

Vydal sbírku básní Na paletě krajin (Arca JiMfa, Třebíč, 1993, rukopis z roku 1944). Jedním z posledních Lavického výtvarných děl je obálka a frontispice Sonetů W. Shakespeara (Arca JiMfa, 1997). Lavického tvorbě je věnována knížka Dagmar Štanclové Magické portréty Vladimíra Lavického (Arca JiMfa, 1998).

Vladimíru Lavickému a jeho rodině patřil domeček v Třebíči, nyní celý zrekonstruovaný novým majitelem. Stojí v Cyrilometodějské ulici, na levém břehu řeky Jihlavy. Říkával: „Domeček zase praskal ve švech“. To, když mluvil o návštěvě zvětšující se rodiny nebo početného kolektivu přátel, který sem, v proměnném složení, pravidelně docházel. Praskáním ve švech měl na mysli především mnohost přítomných, ale též mnohost obsahu vedených řečí. Imaginace bývala bez břehů. A byla-li fantazie kdy vůbec pospojována nějakými švy, praskaly též.

Vladimír Lavický: V sadě, akvarel a perokresba na papíře, 146 x 145 mm, 1939. Foto: Jan Dočekal Vladimír Lavický byl svým ustrojením i veškerým konáním dobrým člověkem. Nedokázal nenávidět, ba ani doopravdy nemít rád. Myslím, že odpustil všem, kteří mu začátkem 70. let minulého století ublížili. Miloval lidi, přírodu a věci, jež ho obklopovaly. Měl třístranný pohled na umění: „Na obraz se dívej vždycky ze tří stran. Kolik je v něm smyslu a nápadu, kolik řemesla, a kolik srdce.“ Když při hodnocení výtvarného díla řekl: „... je v tom srdíčko,“ bylo to nejvyšší ocenění.

Pro vlastní díla přijímal jako největší ohodnocení, když se líbila, když k divákovi hovořila. Byl přesvědčen, že citliví lidé dokážou s obrazy komunikovat. Byl svérázným humoristou. Dokázal poplést téměř každou anekdotu. V samém středu vypravování vždycky udělal pauzu a zeptal se, jak je to dál. Smál se tomu, což bylo nakažlivé. Nám přítomným bylo lhostejné, jak je to dál, ostatně - většinou jsme tu anekdotu dávno znali, její pointě jsme se smáli předem, ale především nám přišlo humorné, jak Vladimír opět pokazil vyprávění. Dnes ho podezřívám, že to dělal záměrně, abychom byli veselí.

A je ještě další pojetí Vladimírovy vtipnosti. Měl humorné příběhy z místního kulturního dění, najmě v 60. letech, kdy sám patřil k jeho organizátorům. Ty příběhy nám vyprávěl opakovaně. Vždy se předem zeptal například: „Už jsem vám vyprávěl o tom, jak inspektor kultury při vernisáži výstavy...?“ Všichni jsme volali, že tohle jsme ještě neslyšeli. Vladimír tedy vyprávěl. Snad doslovně stejně jako minule, jako předminule. Bylo to veselé. Bylo to osvobozující. Také proto jsme ho měli rádi.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.