Kampaň podle církví vyvolává ve společnosti atmosféru neopodstatněné závisti a používá slovník někdejších obou totalitních režimů.  

Reakce církví stojí za povšimnutí zejména z toho důvodu, že jde po dost dlouhé době o jejich první hlasité a vyloženě politické vystoupení. Pomineme-li tradiční a médii stereotypně vyžadované komentáře k svátkům jako jsou Vánoce, výročí příchodu Cyrila a Meroděje nebo svátek svatého Václava, slyšeli jsme církevní představitele v poslední době hovořit pouze o církevních restitucích. Většinou ovšem odpovídali na otázky po opodstatněnosti navrácení církevního majetku a obhajovali vyrovnání jako akt nápravy křivd. Tentokrát ovšem církve zvedly společně hlas v ostrém protestu proti naší nejsilnější politické straně, respektive proti způsobu, jakým strana oslovuje své potencionální voliče.  

Není pochyb o tom, že sociální demokracie kalkuluje s účinkem mediálního obrazu 134 miliard korun, které vláda daruje církvím v době, kdy se většině občanů zhoršuje životní úroveň a kde stát má na plnění svých základních funkcí stále méně peněz. Jde o – v naší zemi klasickou – předvolební kampaň, která se snaží rozdmýchat emoce, na druhou stranu je konsistentní s politickým postojem ČSSD, tak jak jsme ho mohli sledovat v nedávné době v Poslanecké sněmovně.   

Sociální demokracie se prostě dlouhodobě domnívá, že v době škrtů v sociální oblasti, snížení valorizace důchodů a zvyšování DPH, není vhodná doba na tak velkorysý přesun majetku a financí směrem k církvím. Její argumentace má určitou přesvědčivost, protože osud tak značného množství majetku, na jehož spravování nemá církev kapacity, a bude ho tedy muset prodávat nebo pronajímat, je v našem korupcí prolezlém prostředí značně nejistý. Dá se předpokládat, že na tom několik lidí zbohatne a jistě si po všech zkušenostech dovedeme představit, že někteří místní politici již vědí, kdo to bude.  

Na druhou stranu je zcela pochopitelné, že se představitelé církví nebudou bránit tomu, když jim současná vláda rozpočtové zodpovědnosti v čele s ministrem financí chce vrátit majetek a přidat nějakou tu korunu navíc. Problém je ovšem v tom, že konání církevních představitelů v čele s kardinálem Dukou vytváří již delší dobu dojem, jako by jim šlo jen o ten majetek.   

Současné velice okázalé rozhořčení nad kampaní sociální demokracie tento dojem pouze posiluje. Kdyby byla tato reakce církví jen jedním z řady veřejných vyjádření k důležitým společenským otázkám, nevypadaly by církve zdaleka tak nenasytně. Bohužel kardinál Duka se sice modlí za současnou vládu a pěstuje mimořádně vřelé vztahy s prezidentem Klausem, o protestech odborářů naproti tomu mluví jako o vládě lůzy. Neumím posoudit, do jaké míry jde o autentický postoj křesťanského pastýře, rozhodně to ale není postoj, který by katolické církvi zajistil sympatie a důvěru veřejnosti.  

Zkusme si vzpomenout, kdy se hlava katolické církve vyjadřovala k závažným celospolečenským problémům. Kdy nám nabídla nějaký jiný pohled na život člověka v dnešní společnosti, který by třeba představoval alternativu k všeobecně rozšířenému ekonomickému nebo účetnímu názoru na lidskou existenci. Kdy se kardinál Duka vyjádřil ke změnám, které současný globálně propojený svět přináší a k nárokům, jaké na všechny klade. Přitom není pochyb o tom, že v době globálních společenských turbulencí by poptávka po nějakém duchovním výkladu současného světa určitě existovala.  

Zvláštní je, že Dominik Duka evidentně chápe, že žijeme v mediálním věku. Z toho, jak ochotně se objevuje v různých – a to nikoli vždy seriózních médiích – je zřejmé, že se umí prezentovat, pokud to pokládá za důležité. Položil si však pan kardinál otázku, proč je podpora církví v české populaci tak malá a jaké to může mít příčiny? Jeho současné veřejné vystupování bohužel opravdu vypadá, že prioritou hlavy české církve je její ekonomické zajištění, případně dobré vztahy s politickým establishmentem, nikoli ale rozvoj církve jako duchovní a kriteriální instituce.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.