Mezi svými tisíci facebookovými přáteli bych nejspíš našel dost krátkých i dlouhých zbraní, jež by stačily k vyzbrojení pěší roty. Samozřejmě to není reprezentativní vzorek české společnosti, takže dovedu pochopit, že právo na držení a nošení střelných zbraní a jeho česká legislativní úprava pro většinu lidí vlastně není žádným tématem. Ba dokonce, že v nich pomyšlení na spoluobčany nosící na opasku pistoli vyvolává spíše neblahé pocity.

Nechci opakovat stokrát proprané argumenty o svobodě ani zabředávat do diskuse o tom, kdo vlastně na sebeobranu potřebuje samonabíjecí pušku se sklopnou pažbou a třicetiranným zásobníkem. Rád bych však upozornil na skutečnost, že řada ustanovení této směrnice je v rozporu s českým ústavním pořádkem. A bude tomu tak i v případě přijetí návrhu na ústavní novelu ministra vnitra Chovance.

Zákazem některých zbraní nepochybně dochází k omezení ústavního práva na majetek, a to i v případě, že budou mít současní majitelé právo si zbraně ponechat. Zjevně dojde ke snížení hodnoty jejich majetku a k omezení s jeho nakládáním – oproti dosavadnímu stavu totiž majitelé nebudou moci zbraně volně prodat jinému držiteli zbrojního průkazu, případně nákupního povolení, ale pouze držiteli výjimky opravňující k nabývání zbraně kategorie A. Těch je ovšem pramálo. Pokud se tedy člověk bude chtít zbraně zbavit, nezbude mu než ji nechat znehodnotit či de facto darovat Policii ČR.

Zákazem některých zbraní dochází k omezení ústavního práva na majetek. A to i v případě, že budou mít současní majitelé těchto zbraní právo si je ponechat.

Vyvlastnění za náhradu

Zároveň dojde k omezení práva držitelů zbrojního průkazu nabývat některé druhy zbraní. Taková situace zjevně zasahuje do práva vlastnit majetek, zakotveného v článku 11 Listiny základních práv a svobod. Bod 4 tohoto článku stanovuje, že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“.

Zatímco druhou podmínku jistě transpozice příslušné evropské směrnice splní jaksi automaticky a lze si představit splnění i té třetí – omezení vlastnického práva za náhradu (např. formou výkupu, kdy bude mít majitel střelné zbraně právo odprodat ji za znalecky stanovenou cenu Policii ČR), naplnění podmínky veřejného zájmu už bude tvrdší oříšek.

Pro ne-střelce je to vlastně triviální: Rozumní lidé si na sebeobranu nepořizují samopaly a nezakládají domobranu, nerozumným zbraně do rukou stejně nepatří. Ústavní soud se s takto povrchní úvahou ovšem spokojit nemůže. Podstatný zásah do jednoho z nejdůležitějších ústavně garantovaných práv – práva na majetek – totiž musí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu úspěšně absolvovat tzv. test proporcionality. Ten zjednodušeně znamená, že právní úprava musí být způsobilá dosáhnout požadovaného cíle, nejde-li tohoto cíle dosáhnout šetrnější (ve vztahu k zásahu do ústavních práv) cestou, a zvolený prostředek splňuje podmínku přiměřenosti (proporcionalita v užším slova smyslu). Nesplnění kterékoli z těchto podmínek znamená rozpor příslušného předpisu s ústavním pořádkem ČR.

Protiústavní směrnice

A právě takto protiústavní jsou minimálně dvě ustanovení přijatého znění směrnice. Zákaz samonabíjecích zbraní, které vznikly přestavbou ze zbraní automatických, reaguje na to, že některé státy tyto přestavby v minulosti definovaly dosti nedbale a bylo proto snadné takovou zbraň vrátit do původní podoby. To ovšem není případ České republiky. Bylo by navíc těžší přestavět samonabíjecí zbraň na automatickou než vyrobit automatickou zbraň zcela novou.

Jakýkoli zásah do vlastnického práva majitelů samonabíjecích zbraní vzniklých ze zbraní automatických tedy nesplní podmínku způsobilosti dosáhnout požadovaného cíle, definovaného v úvodu návrhu jako „bezpečnost občanů a podniků“, neboť tyto zbraně nejsou v žádném ohledu nebezpečnější než originální samonabíjecí zbraně. S výjimkou přestavěných Sa-58 a AK-47/74 lze dokonce konstatovat, že jsou pro ohrožování „bezpečnosti občanů a podniků“ prakticky nevyužitelné. Zločinec, který by preferoval těžký a neskladný samonabíjecí prvorepublikový samopal před lehkou a spolehlivou pistolí Glock, by si nejspíš vysloužil čestné uznání od poroty udělující Darwinovy ceny.

Zločinec, který by preferoval těžký a neskladný samonabíjecí samopal před lehkou a spolehlivou pistolí Glock, by si nejspíš vysloužil čestné uznání od poroty udělující Darwinovy ceny.

Zásobník z tiskárny

Obdobná situace pak nastává i v případě omezení velikosti zásobníků na dvacet nábojů v případě krátkých zbraní, respektive na deset u zbraní dlouhých. Odhlédneme-li od otázky, zda bude případný zločinec skutečně omezen ve svém řádění nutností přebíjet co deset výstřelů, faktem zůstává, že zásobníky jsou volně prodejné, bez evidenčních čísel, průkazů zbraně, ba i bez prokazování, že mám zbrojní průkaz. Nikdo tedy nemá šanci zjistit, kolik zásobníků v zakázaném provedení existuje. Vymáhání takového zákazu se fakticky spoléhá na kontroly na střelnicích a případná udání. Zásobník na třicet nábojů (nejtypičtější u dlouhých samonabíjecích zbraní) je navíc předmět jednoduše vyrobitelný i ve slušně vybavené domácí dílně či na 3D tiskárně.

I v tomto případě tedy jde o omezení práva na majetek způsobem, jenž není v žádném ohledu s to dosáhnout legitimního cíle, tedy bezpečnosti občanů a podniků. A to je naneštěstí leitmotiv celé „protizbraňové“ směrnice. Snaha EU vytvořit dojem, že aktivně bojuje proti terorismu, omezuje ústavně garantovaná práva (nejen) českých střelců. Je přitom úplně jedno, zda mají samonabíjecí pušky povolené pro sport či sebeobranu, nebo zda považujeme za nutné vystřelit v sebeobraně bez přebíjení více než desetkrát.

Listina základních práv a svobod jasně stanovuje podmínky pro omezení práva na majetek. Pokud – a já to považuji za naprosto nezpochybnitelné – vnímáme článek 11 Listiny základních práv a svobod jako součást nezměnitelného materiálního ohniska ústavního pořádku a zároveň respektujeme přednost evropských předpisů před vnitrostátním právem, představuje „protizbraňová“ směrnice základ pro ústavněprávní oříšek zcela nebývalých rozměrů. Bylo by tristní rozlousknout tento oříšek na pohled nejjednodušším způsobem – tupou transpozicí a přesvědčením, že normální člověk vlastně nemá co vlastnit střelnou zbraň.