Nebezpečí násilného zásahu represivních orgánů Bezpečnosti, armády a Lidových milicí bylo velice reálné; Kocáb barvitě líčil, jak se Václav Havel a jeho partneři v Občanském fóru této možnosti neustále báli.

Komunistický režim skutečně disponoval dostatečnými prostředky, aby zejména v prvním týdnu po 17. 11. opozici zcela zničil ještě v zárodku. Působnost opozice byla zpočátku omezena hlavně na Prahu a její okolí, venkov bez informací tápal a dlouho zůstával do protestů nezapojen. Pro první fázi potlačení tzv. antisocialistických živlů stát vyčlenil (v relativně malém počtu) spolehlivé jednotky složené z prověřených kádrů a vybavených omezenou technikou pro akci „Zásah“. V případě jejího neúspěchu byl ale schopen rychle povolat další masivní síly až statisíců ozbrojenců, tisíců tanků a obrněných transportérů apod. Hlubokou společenskou krizi by tímto způsobem však stejně nevyřešil, pouze by zemi zatáhl do krvavé bratrovražedné občanské války. To si snad v té době nepřál nikdo.

Proto se objevili i na druhé straně barikády rozumní a občansky zodpovědní lidé – jako byl např. zmíněný generál Zachariáš. Ostatně ani proslulá iniciativa „Most“ M. Kocába a M. Horáčka by se úspěšně neprosadila nebýt její spolupráce se Státní bezpečností! Totiž i v jejích řadách se našli odvážní jednotlivci, kteří chápali nutnost neodkladných reforem a v dané chvíli se postavili proti oficiálnímu názoru. Možná tak jednali pod dojmem právě skončené návštěvy sovětských „přátel“ a ještě v sobotu 18.11. 1989 částečně pozastavili aktivní operace StB proti opozici a přeorientovali se na její monitoring; následně též zchladili horké hlavy některých příliš horlivých generálů…

Napjatá situace ve společnosti se mezitím prudce vyostřovala, zůstávala nepřehledná a rodící se Občanské fórum se oprávněně obávalo o osud vznikajícího nezávislého hnutí, ve stínu možného násilného zásahu riskovalo další postup. Podle M. Kocába tehdy hrozilo akutní nebezpečí zásahu proti demonstrantům nejen ze strany naší armády, ale též od jednotek Sovětské armády umístěných v ČSSR!

OF proto vyslalo 27.11. 1989 delegaci k veliteli okruhu do Tábora, aby získala záruky, že ČSLA nezasáhne; což generál Zachariáš osobně přislíbil. (Každá armáda představuje hierarchicky uspořádaný a centrálně shora řízený systém s přísnou disciplínou atd. Každý jednotlivec je v ní okamžitě nahraditelný, velení okruhu jako středního článku řízení je podřízeno vyššímu stupni velení, případná osamocená vzpoura jednotlivce (např. v hodnosti podplukovníka) bývá v podstatě nemyslitelná a je vzápětí eliminována.) V tomto ohledu může tedy být skutečná hodnota tohoto nepochybně statečného kroku generála Zachariáše poněkud diskutabilní.

Především vůbec nechápu uvedené vyjednávání M. Kocába dne 27. listopadu 1989, když M. Kocáb již pět dnů velmi dobře věděl (a to nejpozději od 22. listopadu 1989), jak se situace v ČSSR kardinálně proměnila! Přesto i nadále předstíral, že Sametové revoluci stále hrozí nebezpečí násilného potlačení našimi i sovětskými vojsky!

Zřejmě hrál hru o čas, aby nově vznikající opoziční hnutí pevně zakotvilo a získalo dostatečnou podporu u obyvatelstva. Neviděl proto, že Československo se nepohybuje ve vzduchoprázdnu, v isolaci, neregistroval bouřlivý vývoj v okolních socialistických zemích, který rychle předbíhal naši opožděnou realitu. Nechápal, že pro Gorbačova je zcela nepřijatelné, aby těsně před jeho prvním oficiálním setkáním s nově zvoleným prezidentem USA na Maltě, propukl uprostřed „jeho“ Evropy krvavý masakr podobný nedávnému dění na náměstí Nebeského klidu! M. Kocáb, byť příslušné informace již dostal, nadále záměrně šířil nepravdy!

V úterý 21. listopadu 1989 jsem totiž získal na sovětském velvyslanectví v Praze dosud neznámou výbušnou informaci, kterou jsem okamžitě předal mj. činitelům Občanského fóra, stávkujícím studentům, ČT atd. Informovat osobně Václava Havla se mi podařilo až následující den – 22.11. 1989; tehdy přítomný M. Kocáb mne ještě požádal o podrobnější vysvětlení, které jsem mu ochotně poskytl.

Podstatou zaručené informace bylo Stanovisko vlády SSSR k situaci v Československu po 17.11. 1989. Sovětská vláda v něm mj. konstatovala, že vzhledem k tomu, že československé vedení, které neplní přijaté dohody, ztratilo její důvěru a Sověti proto nikoho z tohoto vedení (vyjmenováno bylo celé předsednictvo ÚV KSČ – od Husáka po Adamce včetně) nehodlají nadále podporovat!

Pro tehdejší kritickou domácí situaci bylo zcela zásadní potvrzení, že sovětská vláda chápe důvody obyvatel pokojně demonstrujících v ulicích našich měst a že pokud nedojde během těchto protestů k drancování, rabování či lynčování apod., tak vláda SSSR s plnou odpovědností garantuje těmto demonstrantům, že proti nim nezasáhne československá armáda, ani čs. Bezpečnost! Sověti jsou připraveni tomuto zásahu zabránit všemi prostředky!

Další převratnou informací bylo též sdělení, že SSSR je připraven uznat každou vládu v Československu, která vyjde ze svobodných voleb!

Poskytnuté informace představovaly klíčový postoj sovětského vedení, otevíraly u nás dokořán dveře k realizaci zásadních změn, překonávaly i původní nesmělé požadavky tehdejší opozice.

Vnější faktory, které rozhodly o geopolitických posunech ve východní Evropě, opět zafungovaly v dějinách Československa a radikálně přispěly k zásadnímu zvratu v naší společnosti!

Když už to tedy prasklo jako v předposlední zemi i u nás, jednalo se pak hlavně o to, kdo zvedne odhozenou moc z dlažby ulice.

Překvapený M. Kocáb nedůvěřivě zíral, proto jsem jej nasměroval na známého diplomata, aby mu řečené potvrdil na sovětském velvyslanectví.

M. Kocábovi a M. Horáčkovi jsem ještě mj. vysvětlil, že jejich horlivá orientace na L. Adamce je beznadějná, nikdo za ním již nestojí, ve vysoké politice už končí. S M. Kocábem jsem později jednal ještě několikrát, např. ohledně obsazení postů federálních ministrů vnitra a obrany atp. Od té doby jsme sice všichni zestárli, to však nikoho neopravňuje, aby vědomě překrucoval nedávné dějiny!

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.