Nyní se ale již po několikáté ukazuje, že zájem politických stran se ne vždy kryje se zájmem celé společnosti, lépe řečeno, že stranické zájmy mohou dokonce fungování státu dost zásadním způsobem ohrožovat. To vše právě prohlubuje krizi zastupitelské demokracie a vede ke stále silnějšímu volání po změnách volebního systému, nebo dokonce po přímé demokracii.  

Nevýkonnost státní správy, kterou si my sami možná ani neuvědomujeme, protože fungující státní správu vlastně ani neznáme, se plně projevila, když po nás Evropská unie požadovala uplatňování pravidel civilizovaného světa, výměnou za významnou finanční pomoc, kterou nám evropské společenství nabízí. Bohužel v důsledku nefungující správy přicházíme o miliardy, které měly a mohly sloužit k rozvoji naší země. Jedním z Evropskou komisí nejvíce kritizovaných praktik, je především rozsáhlá výměna úředníků po každých volbách. To je právě dáno povahou našeho politického stranictví.  

Šéfové stran potřebují uspokojit existenční problémy co největšího počtu svých členů. Snaží se je tedy rozmístit po ministerstvech a dalších státních úřadech. Úředníci nejsou obsazování podle své odbornosti a schopnosti něco vykonat, ale podle svých vazeb s konkrétním stranickým bossem, podle své pozice ve straně, případně podle své ochoty straně škodit, pokud by se o ně patřičně nepostarala.  

Každý vrcholový politik má pod sebou větší či menší pyramidu spolupracovníků a tu potřebuje dosadit na nějaký státní úřad. Tato potřeba je příčinnou, proč náš parlament společnými hlasy levice i pravice švejkovským způsobem bojkotuje zákon o státní správě, který jsme se zavázali přijmout již při svém vstupu do EU. Zákon parlament sice přijal, ale neustále odkládá jeho platnost. Nyní přišli politici s tvrzením, že zákon o státní službě je již zastaralý, a potřebuje tudíž změnu. Není ovšem pochyb o tom, že změna bude pouze k horšímu.  

Využívání státních úřadů pro uspokojování potřeb straníků je zajímavé zejména u naší pravice, která neustále opakuje ideologické poučky o malém, ale efektivním státě. Opět jsme svědky toho, že proklamace našich politiků se od praktické politiky liší téměř diametrálně. Máme rozsáhlou státní správu, která pořád bobtná, a čím je mohutnější, tím je méně výkonná. Navíc – zřejmě aby ospravedlnila svoji potřebnost - si na občany vymýšlí stále další a další byrokratické povinnosti. Typický příkladem je současný vládní úsporný balíček, jeho součástí je i takzvaná solidární daň pro lidi s vyššími příjmy. Úředníci ministerstva financí si prosadili, že zaměstnanci odvádějící solidární daň budou muset ještě navíc sami podávat daňové přiznání. Tak vypadá v podání naší pravicové vlády slibované nízké zdanění a zjednodušení daňového systému.  

Přebujelé stranictví bylo vážným problémem naší demokracie již za první republiky, na kterou většinou vzpomínáme se slzami v očích. Dnes se ale dostáváme do velice nebezpečné fáze hypertrofovaného systému politických stran. Strany, které se staly společenstvím lidí spojených nikoli podobnou představou o spravování věcí veřejných, ale spolkem na vysávání veřejných prostředků, si postupně parcelují a privatizují státní správu. Nové strany se tomuto trendu rychle přizpůsobily. Výsledkem je mohutná armáda byrokratů, kterou si sice platíme z vlastních daní, která ale sleduje jen své vlastní utilitární zájmy.  

Nejhorší ovšem je skutečnost, že díky zavedeným praktikám politických stran přicházíme všichni o značnou část prostředků, které byly určeny na vzdělávání, sociální pomoc, rozvoj infrastruktury, zlepšení životního prostředí a obecně nám měly pomoci, abychom se posunuli mezi vyspělé země. Osobní a stranické zájmy těch, kteří obsadili místa, jimiž tyto prostředky protékají, jsou silnější. Nikoho z politiků, kteří ve všech pádech skloňují takzvané národní zájmy, tyto ztracené miliardy nezajímají. Raději se drží hesla, že „naši korupci si rozvracet nedáme“. Je to ale i náš zájem?

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele