„Je žlutá, je ošklivá, s ničím neladí, ale může vám zachránit život.“ (franouzský nápis na obrázku)

Tohle řekl král módy Karl Lagerfeld během kampaně v roce 2008 pro zavedení žluté vesty pro řidiče ve Francii. Měli ji navléknout, když zastaví v provozu a vystoupí, aby je kolemjedoucí dobře viděli.

Deset let po té, žluté vesty jsou na první stránce bez kampaně a bez reklamy VIP, jako symbol nakrkanosti, zjemněle řečeno, která, kdyby se jí podařilo zvládnout a usměrnit, by mohla přispět k záchraně slušného života mnoha milionů Francouzů. A Lagerfeld by mohl být prohlášen za proroka.

Je jistou ironii, že povinnost mít v autě žlutou vestu uložila řidičům vláda, proti níž je namířen hněv lidu. Zvýšení cen benzinu, které jej odstartovalo, byla příslovečná poslední kapka do plného poháru.

Během posledních dvou desetiletí příjmy pracujících ve Francii stagnovaly, ale od nástupu Emanuela Macrona výdělky začaly klesat. Všechny jeho takzvané reformy byly založeny na falešné úvaze, že lidé žijí nad poměry a že je jim třeba utáhnout opasek. K opravdovým reformám, změnám systému, které by umožnily udržitelnou hospodářskou prosperitu a s ní růst mezd, chybí politická odvaha, protože vyžadují dotknout se nedotknutelných, a ne ždímat jenom slabé a chudé.

Každý z nás, jehož příjmy jsou omezené, ví, že peníze se u něho neohřejí. Značná část výdělků je mu jen na chvíli propůjčena. Musí zaplatit nájemné, pojištění, daně, potraviny, školné, splátky na půjčky a bůhví co ještě. Každý třetí Francouz jde do banky vyrovnat manko svého účtu z konce měsíce, které časem postupně nabobtnává. Je to pozvolný, leč setrvalý skluz do dluhové pasti.

Podle pařížského Institut des Libertés (IDS) průměrný měsíční výdělek francouzského pracujícího člověka je 1.500 euro. Když zaplatí všechny nezbytné výdaje, včetně topení a pohonných hmot, zbývá mu zhruba 300 euro na osobní spotřebu, kino, restaurace, noviny, dárky dětem, atp. Kdybych řekl, že to není mnoho, byla by to největší prostota roku.

Od 1. ledna 2019 litr nafty bude o 6.5 centimů dražší, a to ne kvůli nějakému zdražení ropy, nýbrž kvůli díře ve státním rozpočtu. Je to katastrofální zpráva nejen pro zemědělce, ale pro většinu francouzských automobilistů, kteří mají vozy s dieselovým motorem, protože nafta byla doposud levnější nežli benzin. Ten zdraží o 2.9 centimu za litr, čímž se ceny obou pohonných hmot u pumpy téměř vyrovnají. Ne dosti na tom. V dalších třech letech má zvýšení cen pokračovat. Na každého Silvestra až do roku 20022, kasa cink, oslíčku otřes se. Ještě vás překvapuje, že oslíček kope zadníma nohama hlava nehlava? Dlužno však poznamenat, že na L’Arc de Triomphe se nevyšplhal nikdo ze žlutých vest, většinou ustaraných otců a matek. Vidí snad někdo penzisty, kteří tvoří víc jak třetinu disidentů, zapalovat auta, rozbíjet výlohy drahých obchodů a rabovat? Ptejme se komu to prospívá?

K daňovým přirážkám na naftu a benzin přičtěme další pravidelná zdražování, například plynu na vaření a na topení, cigaret, poštovních známek a řady dalších položek. Centim po centimu, euro k euru a vzniká břímě, které láme poplatníkovi hřbet. IDS odhaduje, že všechna chystaná zdražení dohromady mohou v příštím roce stát každé dělného občana až sto euro měsíčně. Čili třetinu z toho mála, co mu doposud zbývalo na osobní spotřebu spolkne „fisk“, statní kasa.

Vnucuje se otázka, proč politický matador jako je francouzský president se rozhodl zdražit pohonné hmoty, když jistě ví, že auto pro dnešního člověka není luxus nebo známka společenského statutu, ale životní nutnost. Potřebuje ho, aby se dostal ráno do práce a večer domů, aby mohl nakupovat ve vzdálených supermarketech, které zadusily drobné obchodníky, aby dopravil děti do školy, staré a nemocné rodiče k lékaři a do špitálu, zkrátka život bez auta dnes je stěží představitelný. Je možný, ale je těžko k žití. Proč tedy se Macron přesto rozhodl znovu zinkasovat automobilisty ? Což ho nikdo nevaroval?

V Paříži koluje anekdota, že jediným člověkem, který se pokusil mu daň vymluvit, byla jeho žena Brigitte.

„Miláčku, neuvaluj ji, postihne chudé,“ prosila ho. „Nemůžeš pro jednou požádat naše přátele a známé, pro ně to bude maličkost.“

„Tomu nemůžeš rozumět, srdce moje, to není otázka sociální, nýbrž početní,“ řekl president. „Bohatých je pořídku, nejvíc je chudých.“

A tak se nedivme, že Francouzové, kteří mají rebelie geneticky zakódované, navlékli žluté vesty.

„Kam se podějí peníze, které vyděláš? Do putyk a ženským,“ napsal francouzský básník Francois Villon.

My dnes si můžeme jen tiše povzdechnout, kdepak ty blahé doby jsou, ó Pane náš!

Jan Vítek

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.