Stoupenci českého krále, kteří požadují konec republiky a návrat monarchie, vyrazí v pátek 28. října ve 14 hodin z Václavského náměstí přes staromák na Malostranské náměstí, kde kdysi stávala nádherné sousoší slavného českého vojevůdce polního maršála Jana Josefa Václava Radeckého z Radče. A já pevně věřím, že se sem opět vrátí.

K vyhlášení čs. republiky 28 října 1918 napsal Dušan Bednárik v diskusi na Facebooku. „Češi by si měli tento svátek zrušit. Československo byl uměle vytvořený stát, který neměli rádi ani Němci ani Slováci ani Maďaři a dopadl, jak dopadl, sesypal se jak domeček z karet i bez přičinění Hitlera. To co nyní probíhá na Hradě je jen nepovedené divadlo, nezdařeného státu.“

To jsou hodně silná slova. A já ještě dodám, ani Poláci ho nemuseli, takže velká část jeho obyvatel skutečně Československo nemusela. A jeho rozpad v březnu 1939 se uskutečnil bez většího odporu obyvatel. Ještě tvrdší vůči československé myšlence je pak článek v Tiscali. Pravdou ovšem je, že národ československý byl výmyslem a umělou konstrukcí, a velká většina Slováků jí rázně odmítala.

Je potřeba si poctivě přiznat, že Češi v jeho vedení se dopustili mnoha chyb. Slíbenou autonomii přiznali Slovákům teprve v říjnu 1938 po odstoupení Sudet Německu, tedy pozdě a až pod tlakem nepříznivých událostí. Pak se nelze divit, že v období první republiky na Slovensku pravidelně vyhrávala volby Hlinkova slovenská strana lidová, která výhledově prosazovala slovenskou nezávislost s mezistupněm autonomie. Přitom autonomie byla Slovensku v rámci společného státu s Čechy slíbena Pittsburskou dohodou v květnu 1918. Její de facto nedodržení společnému státu na Slovensku neprospělo. Československo rovněž nevyvinulo téměř žádné úsilí o rozumné vztahy s Polskem. Tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš to odmítal s tím, že „oni by nás zatáhli do války se Sovětským svazem.“

Na Rakousko-Uhersko se nakydala spousta špíny

Na druhé straně je nezpochybnitelným faktem, že za II. světové války naši vojáci v zahraničních armádách, jak letci ve Velké Británii, tak i jednotky Svobodova armádního sboru, bojovali a umírali za obnovu Československa.

Ovšem pravdou je, že na Rakousko-Uhersko se nakydala spousta špíny. Především to nebyl žádný žalář národů, respektive jeho rakouská část, což moderní historici přesvědčivě dokazují. Rakousko se v roce 1867, po vzniku dualismu s Uhrami, stalo de facto svobodnou demokratickou zemí, a zajišťovalo svým občanům základní lidská práva, jako svobodu projevu, tiskovou, shromažďovací, spolčovací, tiskovou, nedotknutelnost obydlí, dodržování listovního tajemství a další. Češi nebyli nijak národnostně utiskováni, měli své základní a střední školy, dále dvě vysoké technické školy v Praze a v Brně a Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze s vyučovacím českým jazykem. Dále vycházely české tiskoviny, hrála se česká divadla, existoval Sokol a mnoho dalších českých kulturních, sportovních či vlastivědných spolků a institucí.

Habsburská monarchie i zásluhou liberálních ekonomických zákonů umožnila svým zemím mohutný rozvoj a Království české patřilo po Dolních Rakousích (kde ovšem sídlily vedení mnoha společností včetně bank a ústřední orgány a jejichž součástí byla i metropole Vídeň) k druhé hospodářsky nejvýkonnější zemi v Předlitavsku. Císař František Josef I. rozhodně nebyl nepřítelem Čechů a například výstavbu českého Národního divadla opakovaně podpořil štědrými peněžními dary. On akorát neměl rád nacionalismus, a to jak český, tak německý a vůbec jakýkoliv.

Československo už neexistuje, a jeho rozpad by logický, protože Slováci k němu měli vždy poněkud odtažitý vztah. Vidím to tedy jako ideální příležitost k tomu, aby na Pražském Hradě opět sídlil a vládl český král.