Je pravdou, že zničující požáry nejsou jen ruskou specialitou a k takovému neštěstí může dojít kdekoliv. Ovšem takové zacházení s lidmi, kteří prožívají obrovskou bolest je možné jen v zemi jakou je Rusko, kde lidský život má nulovou hodnotu.

Nyní už svědectví z ruského webu Meduza.io.

Alexander Lilleviali, otec tří dcer, které zahynuly v kině, na úterním shromáždění pozůstalých líčil, jak mu jedna z nich zevnitř volala, že sál se plní kouřem a že se kvůli zamčeným dveřím nemohou dostat ven. Alexanderova manželka Olga popisovala bezmoc rodičů, kteří šest hodin čekali venku a od hlídkujících policistů nedostali jedinou informaci.

Sergej Agarkov přišel na shromáždění i s manželkou. V rukou drželi fotografie svých dětí, Kosti a Máši. Babička je na začátku jarních prázdnin vzala do kina, zahynuli všichni tři. “Máša byla premiantka, Kostík také,” vyprávěla jejich matka Meduze. “Mášeňka měla nedávno narozeniny, takové malé jubileum, bylo jí akorát deset let. Dostala tolik panenek. Ani si s nimi nestihla pohrát. Dáme jí je do hrobu.”

Pan Agarkov požádal, aby mu zástupce gubernátora půjčil mikrofon. “V televizi nám tvrdí, že žijeme v nejbohatší zemi. Ale požár, ve kterém uhořely naše děti, přijeli hasit nevycvičení hasiči a záchranáři na speciální technice z 80. let. Bez vrtulníků, bez dostatečného množství plynových masek, bez vybavení. Tak kde je to naše bohatství?” ptal se. “Děti v horních patrech křičely, že nemohou dýchat. Prosily, aby je někdo zachránil. Ale vy jste ani nedokázali dole pod okny rozvinout dost plachet! Moje matka se dostala přímo do ohně a shořela zaživa. Dcera shořela na popel. Viděli jste někdy, jak vypadá člověk, který shoří na popel? Víte, jak to vypadá? Já to teď – díky vám – vím! Tělo mého syna zůstalo v celku. Udusil se zplodinami, uvnitř má všechno úplně černé, zjevně utíkal, pak zakopl, nadechl se a už nevstal.”

V České republice je normální, že v takových případech se k lidem, kteří jsou na pokraji zhroucení, povolají psychologové a nenechají se hodiny čekat bez zpráv o svých nejbližších. Na místě panoval totální chaos, když ochranka zahnala děti od ústupové cesty. Také naši hasiči ve městech odpovídajících významem Kemerovu jsou dobře vycvičeni a mají odpovídající vybavení.

Igor Vostrikov přišel při kemerovské tragédii o tři děti, manželku a sestru. Tajné služby, o kterých tvrdí, že mají napíchlý telefon jeho ženy, žádá, aby přestaly mazat fotografie z jejich rodinného archivu.

Pan Vostrikov také důrazně popřel tvrzení názory některých kemerovských politiků, že shromáždění pozůstalých po obětech tragédie mělo být zneužito proti místním úřadům.

Z článku ruské novinářky Iriny Kravcovové přetištěném na webu Tapolitika.cz:

Za několik hodin se kolem památníku shromáždil už velký dav. Lidé diskutovali o “nečinnosti hasičů”, kteří nedokázali zachránit děti z hořících kinosálů. Ženy vyprávěly, že zástupci Ministerstva pro krizové situace zakazovali lidem natáčet na mobily, jak se hasí a jak vynášejí z centra těla obětí, a hrozili, že jim zabaví telefony. Ještě častější téma diskuzí byl počet obětí. Mnozí byli přesvědčeni, že obětí bylo více než 200. Nikdo ale nechtěl sdělit, odkud takové informace má. Většina tvrdila, že se čísla dověděli od někoho dalšího, kdo se ovšem bojí odplaty ze strany úředníků.

Vzhledem k situaci v Rusku se nelze divit tomu, že lidé nevěří oficiálním údajům, podle kterých při požáru Obchodního centra v sibiřském Kemerovu zemřelo 64 lidí, z toho 41 dětí.

Gubernátor Kuzbaské oblasti Aman Tulejev se odmítl setkat s pozůstalými a už i kvůli tomu by měl ve funkci skončit. Jeho demisi ostatně chtějí příbuzní obětí a nelze se jim divit.