Alena Vitásková kandidovala do Senátu za hnutí Úsvit na Ostravsku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby jí nehrozilo vězení. Rozsudek nad ní je sice zatím nepravomocný, přesto to vypadá tak, že se chtěla vyhnout pobytu za mřížemi. A tak v barvách protiislámského hnutí usilovala o zvolení senátorkou.

A neváhala se vést na vlně odporného populismu. Aby na sebe upozornila potenciální voliče, tak přišla s návrhem „Lex Bakala“, který by vyvlastnil majetek bývalého uhelného magnáta a spolumajitele OKD. To je ovšem nehoráznost. Neříkám, že Zdeněk Bakala je čistý jako lilie a nevinnost sama, ovšem v demokratickém státě patří k nejzákladnějším lidským právům právo na ochranu soukromého vlastnictví.

Vyvlastnění je možné jen ve výjimečných případech a za náhradu. A pokud někdo získal majetek nepoctivě, tak o vině a případném jeho zabavení musí rozhodnout nezávislý soud. To není záležitost samozvaných pouličních výborů nebo účelových právních norem.

V historii známe jeden takový podobný zákon, který byl cíleně namířen proti jedné rodině. Ten přijalo Ústavodárné národní shromáždění v roce 1947 a vyvlastnil schwarzenberskou primogenituru a její majetek převedl bez náhrady na Zemi českou. V současnosti ale každý právnický začátečník ví, že zákony musí mít obecnou platnost a nemohou být namířeny proti konkrétnímu člověku. Jsem proto rád, že voliči trik Vitáskové prohlédli a do horní parlamentní komory ji nepustili.