„Je to smutné, žalostné a deprimující. Musím říci, že jsem tomu nevěřil, že by sociální demokracie v Senátu mohla zvolit tuhle taktiku, která je trošku dětinská. Jasně předvádějí, že jim jde o politický souboj, a ne o kvalitu vybavení Ústavního soudu. Jestli to udělali v prvním případě nikoliv vůči svému členu sociálnímu demokratovi, tak se to možná dalo nějak interpretovat. Jestli to ale udělali teď vůči svému dlouholetému poslanci a špičkovému právníkovi sociální demokracie, tak je to jejich politická hra a je to smutné. Já nechci používat silná slova, ale hlavně je to zbytečné a nedůstojné.“ 

Musím přiznat, že jsem zpočátku nerozuměl tomu, proč by se v případě senátorů ČSSD, kteří se rozhodli pro Zdeňka Koudelku nehlasovat, mělo jednat o politickou hru. Podle Václava Klause, když senátoři ČSSD nezvolili ústavním soudcem svého nečlena, tak se to dalo nějak interpretovat, když ale odmítli svého dlouholetého poslance Koudelku, jedná se o politickou hru. 

Myslel jsem, že o ni jde, když se nerozhoduji podle kvality kandidáta, ale podle svých stranických preferencí. Jinak řečeno, o politickou hru by šlo, kdyby senátoři ČSSD zvolili Koudelku pouze na základě toho, že byl poslancem za jejich stranu, aniž by vzali v úvahu, zda má či nemá dostatečné předpoklady na to, aby se stal dobrým ústavním soudcem. 

Podle Václava Klause jde ale senátorům ČSSD o politický souboj, nikoli o kvalitní složení Ústavního soudu. Prezident už ale nevysvětluje, jaký souboj má přesně na mysli. Můžeme si pouze domýšlet, že asi ne ten s opozicí, pak by ČSSD nejspíš neměla problém zvolit člověka, který ji dlouhá léta zastupoval v Parlamentu. Jaký jiný politický zápas může prezident myslet? Asi míní politický souboj Senátu se svojí vlastní osobou. 

Než se dostaneme k tomuto boji, pojďme se nejdříve podívat na to, zda Senátu jde či nejde o kvalitní složení Ústavního soudu. Argumenty, které v Senátu proti Koudelkovi padaly, byly různé. Jiří Dienstbier například zdůrazňoval to, že Zdeněk Koudelka jako náměstek pro legislativu nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké nesl odpovědnost za stav a pověst české justice. S tím se ztotožnila i senátorka ČSSD Jiřina Rippelová. Kromě toho také zmínila to, že Koudelka svoji docenturu získal na Slovensku poté, co neuspěl na své mateřské Masarykově univerzitě v Brně. Soňu Paukrtovou překvapilo to, jak Zdeněk Koudelka hovoří o tzv. materiálním jádru ústavy a že ve své úvodní řeči slovy Soni Paukrtové řekl, že to je do jisté míry relikt určitého druhu totalitarismu, což senátorku Paukrtovou u kandidáta na post ústavního soudce zarazilo. 

Velmi důrazné argumenty proti jmenování Koudelky zazněly od místopředsedy Senátu Petra Pitharta. Podle Pitharta je Koudelka na straně politiků, kteří mají moc, nikoliv na straně ústavy. Pithart to dokládá třemi příklady: Koudelka byl spoluautorem novely volebního zákona, se kterým v době opoziční smlouvy přišla ČSSD a ODS a který z větší části zrušil právě Ústavní soud. Když se většina stran v Poslanecké sněmovně rozhodla, že si jednorázovým ústavním zákonem zkrátí volební období, byl to Zdeněk Koudelka, kdo to jejich jménem hájil. Tento zákon byl také zrušen Ústavním soudem. Třetím příkladem je Koudelkova obhajoba řady kroků prezidenta republiky, které Pithart považuje za neústavní. Podle něho je Koudelka ústavním odborníkem, který je až příliš k dispozici politické moci a politikům, kteří chtějí porušovat či obcházet ústavu. Ústavní soudce by ale právě tomu měl bránit. 

Argumenty, které na půdě Senátu proti Koudelkovi zazněly, podle mne dokládají to, že Senátu na kvalitním složení Ústavního soudu záleží. Přesto si myslím, že se prezident příliš nemýlí, když mluví o politickém souboji. Nejedná se ale o politický boj prezidenta a Senátu. Jeho podstata není v tom, že by Senát odmítl jakéhokoli kandidáta, kterého Klaus navrhne. Klíčové je, jaký typ lidí chce Václav Klaus v Ústavním soudu mít. Těžko si lze představit, že by Koudelka v pozici ústavního soudce vystupoval k Václavu Klausovi nějak neloajálně. Navíc jejich názory jsou si v mnohém blízké. 

Koudelkovi se nelíbí, že si dnes ústavní právo často nevystačí s pouhým výkladem psaného práva. Koudelka odmítá všechny důrazy na principy, ducha a jádra zákonů. Ty sice mohou být výkladovou pomůckou, podle Koudelky ale znejišťují či zmenšují právní jistotu. Problém je v tom, že nikdo pořádně neví, co se jimi myslí. Zkrátka, Koudelka klade důraz na to, co je psáno, to je dáno. Když se v ústavě píše, že prezident ratifikuje mezinárodní smlouvy, znamená to, že je to jeho pravomoc, do které mu nikdo nemůže zasahovat. Pokud se nám to nelíbí, můžeme změnit ústavu. Tu však nemění nikým nevolení ústavní soudci, ale z voleb vzešlí poslanci a senátoři. 

V tom všem můžeme snadno odhalit stejné názory, jaké má i Václav Klaus. Není se čemu divit, že to byl právě on, kdo do Koudelkovy knihy o instituci prezidenta republiky napsal tuto větu: „Pro mne osobně je Koudelkova kniha mimořádně zajímavá tím, že ospravedlňuje má dříve často zpochybňovaná rozhodnutí, či přesněji, odmítnutí či oddalování určitých rozhodnutí, ať už šlo o nejmenování soudců nebo váhání s ratifikací Lisabonské smlouvy.“

Publikováno se souhlasem vydavatele.